David nemohl dlouho stát před železářstvím. Muž jej brzy opět popostrčil. Nebylo to nic příjemného, nechat se takto strkat, ale neodvážil se ohradit. Muž v rudém klobouku v sobě skrýval moc přirozené autority. David se nerad stavěl proti autoritám. Mnohem spíše u nich hledal zastání.
Tak hned vykročili. Ale nešli daleko. Jen zahnuli za roh a stanuli u vchodu do soukromého domu. Byl tam zvonek, ale David nestihl přečíst jméno. Muž jej ihned přikryl prstem a zazvonil. Zvuk zvonku bylo zřetelně slyšet. Chvíli se nic nedělo. Pak se za dveřmi ozvaly šouravé kroky. Dveře se otevřely, muž však zaclonil Davidovi výhled. Něco tiše říkal a druhý, vysoký a udýchaný hlas mu cosi odpovídal.
David zaslechl ten vysoký hlas říkat: „ … nikdy jsem neřekla … “
Tu ho přerušilo mužovo „pst,“ a David znovu nic nerozuměl.
Jen tam stál s bednou, která začínala být těžká. Pak konečně muž postoupil dovnitř a Davidovi se odhalil výhled na tu ženu. V jeho očích byla stará – měla přes čtyřicet – a tlustá – což byla pravda. Před Davidem skryla nakvašený výraz a usmála se – asi tak jako sousedka, která si vždy povídala s mamkou, když chodili na nákup. David váhavě vkročil do cizího domu. Musel se rukou přitisknout na břicho tlusté ženy, jinak by s bednou neprošel. Ta se tomu zasmála a pohladila Davida po rameni.
„Tohle si vezmu,“ pravila a odebrala Davidovi bednu nečekaně svižným pohybem.
Široce se usmála, opřela si bednu o břicho, načechrala Davidovi vlasy na hlavě a dodala sladce: „chlapče.“
To už ovšem byly milejší mužovy rozkazy, než toto. A tak si David pospíšil kolem schodiště do otevřených dveří, za kterými muž zmizel. Když vešel do místnosti, muž si akorát svlékal kabát. Pohodil hlavou, pohledem ukázal na židli u okna a řekl: „posaď se.“
David si sedl na okraj židle a pozoroval muže. Teprve teď si jej mohl prohlédnout. Dlouhou postavu doplňoval vysoký obličej s protáhlým nosem, úzká sevřená ústa a husté tmavé obočí. Ve tváři měl mnoho neuspořádaných vrásek. Vůbec ne jako Davidův děda. Zpod klobouku koukaly řídké vlasy. Navíc jej hyzdilo nepořádné oholení. Z blízka vypadal ošklivě.
Tu se muž posadil do hlubokého křesla stojícího naproti Davidovi a díval se do stěny. David se rozhlížel po místnosti. Hned za dveřmi stála ještě jedna židle a u zdi naproti ní stará, křivá skříň. Na zemi ošlapaný, vysoký koberec. Za křeslem stál věšák s mužovým kabátem. Pak už zbývala jen stará puška zavěšená na stěně jako dekorace. David se nudil. Otočil se na židli a vyhlédl z okna. Málem přitom shodil malou vázičku se suchou květinou. Za oknem viděl špinavý dvorek a za ním oprýskanou zeď bez oken.
Vtom do místnosti vešla tlustá žena. Zaškaredila se na muže a položila na židli u dveří otevřenou bednu, kterou předtím David přinesl. Když odešla, nechala za sebou otevřené dveře.
Muž se v křesle natočil k Davidovi a poprvé bez rozkazů plynně hovořil: „Teď prvně máš možnost se rozhodnout. Můžeš odtud ihned odejít – pak už se sem nikdy nevrátíš. A nebo si můžeš tohle obléknout,“ ukázal do bedny a zmlkl. Díval se na Davida a vyčkával.
David pohlédl na bednu a srdce se mu zachvělo, když v ní uviděl červený klobouk. Víc v sedě nespatřil.
„Hned?“ zeptal se muže.
Muž přikývl a nepřestával Davida pozorovat. Ten však vytěsnil jeho pohled ze svého vědomí a přistoupil k bedně. Kromě klobouku se v ní nacházela věrná ale menší kopie mužova oblečení. Tmavě modro-fialový lehký kabát, starožitná vesta, košile a úzké kalhoty s výraznými puky. David sáhl do bedny a promnul materiál mezi prsty. Byl zvláštní, starý a řídký. Pak nazdvihl klobouk a podržel jej v ruce. Váhal, nikoli však nad nabídkou. Pouze se trochu styděl převlékat pod pátravým pohledem muže a u otevřených dveří.
„Bude ti slušet,“ konstatoval muž a ukazuje na klobouk zabořil se ještě hlouběji do křesla. Pod přivřenými víčky však zůstával pátravý, pronikavý pohled.
David odložil klobouk k oknu a začal se svlékat. Nejprve vyměnil své triko s nápisem „Harry Potter“ za světlou košili. Nějaký čas se trápil se zapnutými knoflíky, než ji mohl obléknout. Pak pokračoval s kalhotami. A právě v tu nejnevhodnější dobu, když tam stál ve slipech s rozepnutou košilí, vstoupila otevřenými dveřmi tlustá žena.
„Vypadá dobře, viď Jime?“ obrátila se na muže v klobouku.
„Ovšemže vypadá,“ opáčil muž, jakoby žena svým konstatováním zpochybňovala jeho schopnosti.
David zatím stál u okna a stydlivě stahoval košili co nejníže.
Žena se s úsměvem – který snad považovala za mateřský – obrátila k Davidovi. Všechno její kypré sádlo se na ní klepalo. David couvl, aby se mohl posadit na židli u okna.
„Jen se nestyď chlapče. Tuhle postavu budou za pár let obdivovat všechny dívky v okolí.“
„Pojď blíž,“ dodala, když se David stále díval do země.
„Odporná baba,“ pomyslel si David a nehýbal se z místa.
Žena však sama přišla blíž a uhladila mu vlasy na zátylku.
„Šikovný chlapec,“ pochválila.
David to nevydržel a vzhlédl jí do tváře. Nevyloudil však ani náznak úsměvu.
„Šikovný kluk,“ zopakovala žena a dlaní rozhrnula Davidovu košili a odhalila svalnatou hruď a rameno. „Moc šikovný,“ přidala do třetice a vtiskla Davida do svého nakynutého břicha. David sotva mohl dýchat, když jej dvakrát poplácala po zádech. Byl to ten nejodpornější zážitek na který si vzpomínal.
Tímto však naštěstí žena uspokojila své opatrovnické pudy a pustila Davida. Jakmile se uvolnil, rychle si oblékl kalhoty a zapnul košili. Mužův pohled z křesla se zdál být pobavený. Sotva se David navlékl do vesty, muž vstal, pomohl mu do kabátku a na hlavu postavil klobouk. Ještě upravil pár drobností a zálibně si prohlížel své dílo. Z Davida už nebyl anonymní „šikovný chlapec“. S novým oblečením se stal někým jiným. Muž jej zavedl do obýváku, kde oba dostali čaj. Byl černý, hořký a cukřenku David nikde neviděl. Tak jen pomalu usrkával ten podivný nápoj. Než se však dostal do poloviny, začal mu chutnat. Nakonec dopil dříve než Jim (jak nyní v duchu David nazýval muže v červeném klobouku). Muž totiž zůstával v tichém zamyšlení. David se znovu začínal nudit. Když tu zasáhla ta žena.
„Tak ho vezmi ven, Jimmy,“ navrhla muži.
„Když myslíš,“ nebránil se Jim. Tak konečně vstali od stolu.
„Asi bych se měl představit,“ řekl muž v zeleném klobouku, „jmenuji se Harry,“ a napřáhl k Ronovi ruku.
Ron se překvapeně zadíval do tváře Harryho: „Nedělá si ze mě srandu?“ myslel si. Ale muž pravděpodobně nic netušil.
„Jsem Ron,“ představil se a čekal na odpověď.
„To se k sobě budem hodit,“ zamrkal muž a hned si ti dva byli bližší.
Harry odvedl Rona k nejbližšímu kanálu a otázal se: „Byl jsi někdy dole?“
„Skoro,“ odpověděl bez přemýšlení Ron. Pak se usmál své odpovědi a opravil se: „Nebyl jsem tam.“
„A nebojíš se.“
„Ne.“
„Tak pojď,“ řekl muž a shýbl se, aby otevřel poklop. Ron se nervózně, ale natěšeně díval. Žádný z nich si nevšímal přítomnosti několika dalších lidí. Kupodivu však ani jim nikdo nevěnoval pozornost.
Prvně Harry a za ním i Ron vstoupili do tmavého kanálu. Nebyla to však žádná páchnoucí stoka. Kanál jímal pouze dešťovou vodu a po obou stranách nevelké strouhy vedl chodníček. Muž – Ron se zdráhal nazývat jej Harrym – vyňal zpod kabátu starou, zašlou baterku a osvítil jejím mizerným světlem cestu. „Připraven?“ zeptal se Rona a ten přikývl. Bylo to nesmírně vzrušující. Konečně se něco opravdu dělo.
Svižným tempem, až za mužem vlál jeho kabát, se nořili do tajemného labyrintu podzemních chodeb. Pospíchali dál, jakoby je stíhalo neznámé nebezpečí. „Někoho honíme? - Kdo je to Jim?“ uvažoval v duchu Ron. Tu se muž zastavil u jedné odbočky. Voda se tam přelévala přes malou hráz a po obou stranách ji lemovaly mokré schody. Bylo dobře možné pokračovat dál po lávce. Ale to muž neměl v úmyslu. „Teď to bude horší. Zakryj si nos.“ varoval Rona. Sám vytáhl spodní oděv a zakryl si jím ústa i nos. Vypadal jako bandita z filmové komedie. Ron jej napodobil. I když zatím byl vzduch relativně svěží.
Po chvíli Ron i přes oděv ucítil ošklivý puch. Bylo to horší, než obyčejná kanálová břečka. Toto byl nasládlý, hustý, těžký, špinavý, odporný zápach, který Ronovi zvedal žaludek. Cítil potřebu kašlat. Zakryl si rukou ústa. Zacpal nos. Smrad však pronikal do hlavy i ústy. Ron si byl jistý, že zelená. Téměř jako klobouk, kolébající se na hlavě před ním.
Teď, když měli opravdový důvod ke spěchu, muž zvolnil tempo a postupoval s obezřetností, jakoby hledal příhodné místo k polední siestě. Občas míjeli odbočky, z kterých přitékaly drobné stružky čistší vody. Ron získal pocit, že je muž počítá. Udělalo se mu však tak špatně, až mu do očí vstoupily slzy. Hlava se mu motala a nos cítil zalepený tím pachem. Ještě však vnímal natolik, aby zaslechl hlasy a kroky za sebou. Muž je slyšel taky a proto zatáhl Rona do boční uličky.
„Buď tiše,“ varoval jej, „a nezvracej,“ dodal, když uviděl Ronův zelený obličej.
Kroky se blížily a Ronovi bylo opravdu zle. Už cítil obsah žaludku v krku. Ze všech sil se snažil udržet jej v sobě. Zakrýval si ústa. Ucpával nos. Tělo však bylo silnější než on. do očí mu vhrkly slzy a už zvracel, až mu to teklo i nosem. Slyšel, jak obsah jeho žaludku cáká do vody. Trochu se mu ulevilo. Ucítil mužovu ruku na rameni a náhle jej oslnilo prudké světlo. Někdo mu posvítil přímo do obličeje. Jakýsi hrubý hlas se zeptal: „Co tu sakra děláte?“ a jiný, jemný hlas odpověděl: „Skloňte prosím to světlo, jsem sociální pracovník.“
Světlo zmizelo a Ron se zakalenýma očima díval na dva policisty s rouškami na obličeji. Uviděl pistole na jejich opasku. „Ta by se teď hodila.“ pomyslel si. Představil si akční scénu z počítačové hry, co hrál u kamaráda. Bum – bum. Dvě rány. Krev se rozstříkne. Těla po zádech spadnou do vody. On přeskočí strouhu. Napravo. Nalevo. Kde je nepřítel? A běží dál.
Muž v klobouku zatím – avšak jakoby cizím hlasem – pokračoval: „Vedu tohoto chlapce ven.“ Pak zašátral v kapse svého kabátu a ukazoval policistům kartičku. Ti se zřejmě s jejím obsahem spokojili, neboť pokývali a popřáli: „Tak mnoho štěstí,“ s odporem pohlédli na Rona a otočili se.
Ronovi se mezitím opět dělalo zle, avšak plival jen žaludeční šťávy. Muž mu podal veliký kapesník a Ron si do něho utřel obličej a vysmrkal se. Udělalo se mu lépe, a tak se vrátila zvědavost.
„Vy jste socilální pracovník?“ zkomolil svou otázku.
Muž se k Ronovi přiklonil a zeptal se: „Budeš mlčet?“
Ron si vzpomněl, co říkávala vždy babička a odpověděl: „Jako hrob.“
Harry se pátravě zahleděl do jeho tváře. „Stejně jsem ti to chtěl ukázat,“ řekl. Pak se odklonil, ukázal kartičku a dodal: „Jsem.“
Na kartě byla jeho fotografie, jméno Tomáš Vysocký a logo jakési neziskovky.
Dříve, než mohl Ron požádat o vysvětlení, muž pokračoval: „Nebo také policista …“ zmačkal kartu v dlani a když ji opět otevřel, držel policejní průkaz, „ … politik,“ stejným způsobem získal legitimaci ČSSD, „ … nebo student,“ a v jeho dlani se objevil ISIC card.
Ronovi bylo již úplně dobře. Avšak překvapení mu vnuklo jinou otázku: „Vy jste lhal?“ zeptal se muže.
„A ty jsi kradl,“ opáčil muž.
Ron jen vyjeveně hleděl.
„Otoč se,“ přikázal muž.
Ron se váhavě otočil a Harry ze zadní kapsy jeho kalhot vytáhl policejní pistoli. Ukázal mu ji.
„Já na to jen myslel,“ namítl Ron.
„Někdy to stačí,“ úsečně odpověděl muž. Zahodil pistoli do vody a nehodlal se o tom dál bavit. Namísto toho postrčil Rona do hlavní chodby a vykročil dál. Ronovi již zápach nepůsobil potíže a tak se mu zdálo, že se zastavili za pouhý okamžik.
„Chyť se mě,“ řekl Harry a napřáhl k Ronovi ruku. Ron váhal. Bylo to již pěkných pár let, co se naposledy držel někoho za ruku. I když před chvilkou zvracel, nechtěl být za malého usmrkánka. Bylo mu skoro šestnáct.
„Chyť se mě sakra!“ přikázal muž a veškerá jeho vlídnost z klášterní zahrady byla pryč. Ron uposlechl a chytil se jeho ruky. Ve stejnou chvíli se ze země do zdi přesunuly dřevěné dveře. Harry do nich strčil a ony se rozevřely. Zalila je záře ohně a mnoha světel. Muž vtáhl Rona dovnitř a dveře se za nimi zavřely. Ron si nevšiml malého schodu, zakopl a před pádem jej zachránilo pouze sevření mužovy ruky. „Jak malé děcko.“ pomyslel si Ron. Začal se červenat a styděl se ještě víc, když uviděl desítky pohledů upřených právě na něj.