Celá podzemní škola ztichla. Každý byl ve svém pokoji. Jen vedení vymýšlelo nové plány. Ron ovšem neulehl jako všichni ostatní studenti utajené, chátrající školy. Bylo by také zvláštní, kdyby to udělal. Vždyť jej doma čekala máma. Ron ani ona na včasné příchody nikdy příliš nedbali, ovšem nevrátit se vůbec? Ani pomyšlení!
Otázka ovšem zněla: „co teď?“ Ron již začínal chápat způsob zdejšího cestování. Jen chvilku myslel na dveře s nápisem F/89 a stál před nimi. Sotva zaslechl jakýsi podezřelý zvuk, pomyslel na postel. Ihned na ní seděl. Takové cestování se mu zamlouvalo. Okamžitě se zkusil soustředit na poklop kanálu, u nějž začalo jeho dobrodružství. Nehýbal se však z místa. Po krátké úvaze začal myslet na dvůr, ale opět se nic nedělo. Konečně se pokusil vybavit si velké vchodové dveře. Tentokrát metoda zafungovala. Vrata však zůstala zavřená. Pokusil se na jedno jejich křídlo zatlačit, ale ani nezavrzalo. Klika tam nebyla. Vrátil se proto do svého pokoje.
Jediné další místo, které ve škole znal, byl vchod do pracovny „jednoho z Brumbálů“, jak to nazval „jeden Harry“. „Trapné pojmenování.“ pomyslel si Ron. Avšak, aniž by to zamýšlel, přemístil se právě k těmto dveřím. Asi to byla větší vzdálenost, neboť se mu zatočila hlava. Aniž by na to pomyslel, dveře se začaly otevírat. Ron potřeboval rychle zmizet. Jen zauvažoval a už vbíhal do svých vlastních dveří s osmdesát-devítkou. Jenže zmatek posledních hodin pravděpodobně způsobil, že neuhlídal své myšlenky. V mžiku byl zpátky, a jak byl rozběhlý, tak se vřítil přímo do Brumbálovy pracovny. Seděla tam asi desetičlenná skupinka obstarožně oblečených pánů. Jejich zraky se upřely na Rona. On se však v první chvíli nesoustředil na trapnost situace. Viděl jen jasně zelený klobouk. Stál na stole a zářil mnohem více, než ten Harryho. Jakoby to byl král mezi výstředními cylindry.
Ron neměl v úmyslu způsobit jakoukoli nepředloženost, avšak neuměl ještě žít v tomto zvláštním prostředí. Zelený klobouk jej tolik zaujal. Jen na to pomyslel, už svíral klobouk v ruce. To ovšem vyvolalo pravou paniku mezi muži. Velké dveře se s bouchnutím zavřely. Pánové převraceli židle, jak prudce vstávali. Ron viděl, že je zle. Nenapadlo jej však nic lepšího, než utíkat. Nasadil si cylindr na hlavu, aby mu nepřekážel. V tom okamžiku jej oslnilo jasné světlo. Zem se začala třást. Ronovu hlavu rozpálila pulzující bolest. Uslyšel dech všech spáčů ve škole, výkřiky, běháni krys, i padání prachu. Ve své hlavě jakoby nesl celou tíhu této školy. Avšak zvládl to. Na temeni se mu ale usadila úporná bolest. Ovšem viděl – k zemi se ještě snášel prach z omítky. A slyšel – úžas všech přítomných mužů. Obrátil se k nim čelem. V uších mu zazněl šum hlasů, jakoby žasl celý velký sál. Zatím zde stálo jen dvanáct ohromených starců. Jeden z nich oslovil Rona: „Slyšíš mě?“ a zaváhal, „Jonáši.“
„Slyším … vás,“ řekl tiše Ron a dodal: „pane. Ale nejsem Jonáš, jsem – jmenuju se Ron.“
„Jsi Jonáš, protože tě pohltila tato velryba a přežil's,“ muž se hlasitě obrátil k ostatním: „A následujících padesát let vládne zelená.“
„Sláva,“ odpověděli všichni. Ještě stále příliš v šoku, než aby projevili radost.
„Sláva,“ zopakovali. Jen jeden z nich mlčel.
Jakmile si David nasadil velký rudý klobouk, zablesklo se v jeho očích a celý se prohnul. Budovy okolo něho jakoby zatančily. Pevná střecha zapružila jako trampolína. Davida těžce rozbolela hlava. Avšak ustál to. Probral se na okraji střechy a v zátylku se mu usadila úporná bolest. Docela ztratil pojem o čase. Chvilku seděl a díval se na rychle plynoucí mraky. Ačkoli zde dole vůbec nefoukalo. Náhle si uvědomil, že rozeznává barvy obtížněji. Zešeřilo se. Rozsvítily se lampy. Ohlédl se k výklenku ze schodiště. Téměř spadl ze střechy. Zubila se tam na něj Jimova tvář.
„Já se nikdy nemýlím drahý Jonáši, pamatuj si to. Pamatuj.“ křenil se ošklivě muž.
„Já nejsem Jonáš,“ ohradil se vylekaný David.
„Ale jsi. A teď pojď ke své velrybě,“ vyzýval jej Jim. „Tak pojď,“ pobídl jej znovu, protože David se nehýbal. Rozhlédl se po střechách kolem a zvažoval únik. Avšak, dnes už po tolikáté, podlehl rozkazovacímu hlasu tohoto muže. Vstal a zůstal za ním ležet jen malý červený klobouk.
David se protáhl výklenkem a vskočil na schodiště. Cítil se silný a pružný jako nikdy dříve. Potěšení mu však kazila silná bolest hlavy. Kvůli ní nevnímal vůni večerního chladu. Kvůli ní nemohl přemýšlet jako obvykle. Nedával na sobě nic znát, ale právě to mu ubíralo síly.
Prošli schodištěm a alejí. Večer zde bylo poměrně rušno. Jim se sehnul a nadzvedl poklop kanálu. Kupodivu tím nevzbudili ničí pozornost. Beze slova sešplhali dovnitř.
„Půjč mi klobouk, uděláme si zkratku,“ řekl rozmrzele Jim.
„Ne!“ David ucukl, až to zajiskřilo. Tomuto muži nevěřil.
„Neboj se, vrátím ho. Slibuju.“ chlácholil Davida Jim.
„Nevěřím vám.“
„Mám já se tu s tebou …“ Muž se pokusil Davidovi vzít klobouk. Ihned ovšem zařval. Na ruce mu vyrazily pálivé puchýře. „Tyyy zmetku!“ vykřikl Jim.
„Nesmíš pokořit někoho, nad kým nemáš moc,“ vmetl mu však do tváře David jeho vlastní slova. Jim se zarazil. „Máš pravdu kluku,“ pokyvoval hlavou, „máš pravdu. Vždyť jsem to říkal. Nikdy nepokořuj … Tak pojďme.“ máchl široce rukou. A vyšli. Bylo by zbytečné popisovat cestu kanály, protože ji žádný z nich stejně nevnímal. „Je nejlepší, já to věděl,“ říkal si v duchu Jim, „Mary to taky věděla. Jo, jo, říkala to. Sakra, to pálí! Parchant jeden.“ A David se jen tiše vyrovnával se svou nově nabytou mocí. A to tak, že přemýšlel. „Jen kdyby mě ta hlava …“ přiložil si ruku na zátylek, „tak nebolela.“
Pak najednou stáli u dveří. Sotva se otevřely, zalila je záře mnoha světel. Ohlušil je křik: „Slává!“ mnohonásobně zesílený ozvěnou. Pochodně hořely. Prapory vlály. Hudba hrála. Dav dětí a mládeže hlučel. To vše pojednou umlkalo, jak se všichni obraceli čelem k nim. Davidovi zahořely tváře, ovšem ne studem, nýbrž novým, dosud nepoznaným zápalem. Směle vykročil vpřed. Ve svém novém úboru a obrovském rudém klobouku vzpřímeně vykračoval. Všichni mu ustupovali z cesty. Rozhostilo se absolutní, hrobové ticho. Ponurou atmosféru doplňoval padající prach. Celé místo se totiž zachvělo. Na opačné straně vstal mladík v zeleném klobouku. Vykročil vstříc Davidovi. Také jemu lidé ustupovali. Nádvoří potemnělo, protože některé pochodně zhasly. Dvě děti v barevných kloboucích stanuly kousek od sebe. V jejich výrazu však nebylo nic dětského. David byl malý a musel se zaklonit, aby viděl protivníkovi do očí. Jim mu zezadu položil ruce na ramena a zašeptal: „Věřím ti Davide. Jsi nejlepší.“
Zdálo se, že všichni okolo vědí, co se má dít. Jen ti dva uprostřed ne. „Tebe znám,“ promluvil David k Ronovi, kterému to myslelo o něco pomaleji. Vtom však kdosi ze starců vykřikl: „Boj!“
„Boj!“ odpověděl mu Jim hrubým hlasem.
„Boj! Boj!“ začaly se ozývat první nesmělé výkřiky. Zakrátko ze všech míst znělo jako velká, divoká vlna: „Boj! Boj! Boj! Boj! …“
Oběma chlapcům se do tváří hrnul divoký oheň. Ron nepřátelsky zasyčel. David na oplátku trhl hlavou. Kolem to zafoukalo. Ron dupl do země, až se zachvěla. Zvedl se prudký oblak a porazil většinu okolostojících. Křik utichl. David prudce máchl rukou. Budovy se zachvěly. Okenní tabulky popraskaly. Ozval se křik. Někoho zranilo padající sklo. Ron ucítil prudkou bolest vystřelující od krční páteře. Ustoupil o krok dozadu a máchl oběma pěstmi k zemi. Všechny dlažební kostky nadskočily a pukly. David to náhle ucítil jako smrtelnou urážku. Rozběhl se a udeřil Rona do tváře. Kolem se ozval zmatený křik. Zem se rozhoupala. Ronovi se svezl klobouk na stranu. Všichni ve zmatku začali utíkat. Řvali a vráželi do sebe. Podzemí ovládl chaos. Ron se naštvaně vzepjal. Silou vůle odrazil Davida od sebe. Natáhl obě ruce a jakoby jimi tlačil Davida k zemi. David mu však obratně uskočil. Poslal na Rona žár, za jaký by se nemusel stydět ani drak. Ron jej však zastavil a oheň odtekl jako voda. Nyní se celé nádvoří i budovy třásly. Jakoby měly puknout hněvem. Voda vířila. David ji uhnětl do koule. Mrštil jí proti Ronovi. Ron uskočil. Voda poničila hlavní budovu. Ron zvedl ruce. Cihly se vyrvaly ze zdi. Ron udeřil do dlaní. Kamení se vrhlo na Davida jako roj včel. David přiskočil těsně za Rona. Cihly jim oběma podrazily nohy. Upadli. Udeřili se do zad. Vykřikli. Klobouky spadly z hlav a odkutálely se dál.
Chlapci zůstali ležet na kouscích suti. Klobouky opodál. Hoši se po nich hned vrhli. Přitom si však pohlédli do očí. Obě ruce zůstaly před lemem cylindrů. Poklesly. Prach pokrýval ležící klukovská těla. Nehýbali se, jen víčka mrkala.
Pak promluvil David, kterému to lépe myslelo: „Ty klobouky.“ a Ron jen pokýval. Oba prudce vstali. Prach se rozvířil. Nádvoří bylo prázdné. Zdvihli klobouky a nesměle je sevřeli v rukou. „Co se stane?“ zeptal se Ron. David jen pokrčil rameny. Ron, který jednal rychleji, hodil klobouk na zem a dupl na něj. Všechny budovy se otřásly, ale dlažba zůstala pevná. David se díval. Ron chytil zmačkaný klobouk a vší silou trhl. V klobouku se objevila díra. Ron do ní vstrčil prsty. Trhl. Klobouk se rozpůlil. Okamžitě k nim dolehl divoký šum. Mezi budovami k nim začala proudit voda. Zaslechli křik. Z prvních baráků již vybíhali mladí studenti podzemní školy. Hluk zesílil. Zdivo pukalo. Voda se šířila. Zaplavila nádvoří. David se chystal vložit klobouk na hlavu, ale Ron zachytil jeho ruku a vykřikl: „Ne!“ a dodal k Davidovi, „to musíme zvládnout sami.
David sevřel klobouk na prsou a zvolal: „Tady.“ Byl však malý a voda mu dosahovala už po ramena. „Tady!“ vykřikl znovu a zamával kloboukem. Teprve teď si jej všichni všimli. S Ronovou pomocí se začali brodit k východu. Všichni obyvatelé podzemí za nimi. Hlavní budova se zřítila do vody. Vyvolala obrovskou vlnu. Vtom se prolomily dveře a voda začala proudit do kanálu. Proud ihned strhl všechny s sebou. Vnikli do kanálu. Proud je vláčel dál. Unášel je zákruty a otloukal o stěny. Hučelo to a vřelo. Ron se jednou rukou zachytil žebříku. Druhou uchopil Davida. Přitáhl jej k sobě. Viseli pod železným poklopem.
Společnými silami víko otevřeli. David ihned obratně vyběhl nahoru. Postavil se. Rozhlédl. Lidé se dívali. Nasadil si rozmáčený klobouk na hlavu. Lidé vykřikli. Palčivá bolest se znovu usadila v hlavě. Ron vykřikl. Těžký poklop jej zavřel v podzemí. David se rozběhl. Běžel pryč a celý hořel vzrušením. Uteče včas? Na to myslel. Klobouk mu seděl pevně na hlavě a dával dvojnásobnou rychlost. David uběhl jen kousek. Vzápětí spadl obrovský kámen přímo na poklop. Až to zazvonilo. A za ním další. Vysoká zámecká zeď se zhroutila. David se otočil. Viděl tu spoušť. Pokusil se ji napravit, ale klobouk byl příliš promáčený. Udělal tedy své poslední kouzlo. Veliký oheň. Vhodil do něho klobouk. Chvilku to jen syčelo, pak se ozvala rána a z ohně vyletěl havran. S děsivým skřehotáním zakroužil kolem Davidovy hlavy a prudce vzlétl. Stoupal vysoko a rychle, ale vzápětí narazil. Zlomil se o železný kříž na věži kostela. Spadl dolů. Jeho silueta klesala jako temný stín na jasně osvětlené kulturní památce. Dál už se o něho David nestaral. Rozběhl se k hromadě kamení a začal je vlastníma rukama odnášet. Byl malý, ale silný, a tak zakrátko odkryl poklop. Odsunul jej a v díře se objevila rozcuchaná Ronova hlava. David mu podal ruku. Pohlédli si do očí a usmáli se. Vtom oba oslnil blesk fotoaparátu. Tato fotografie se pak objevila ve všech pondělních novinách.