Průvodce džunglí  [1,2,3,4,5,6,7]

2006, fantasy, alegorie

Průvodce džunglí je alegorický příběh. Přenese vás do nespoutané divočiny, říše zvířat, děsivých močálů i míst plných života, kde srdce samo zpívá. Zúčastníte se krvavých soubojů a děsivých zápasů. Prožijete plno elektrizujících chvil a spolu s Tomem a jeho průvodcem Kimem překonáte sami sebe ve vzrušující pouti se záhadným cílem - Rájem. Tato cesta je příběh srdce, které zabloudilo v džungli života a hledá odvahu k žití i samo sebe a nalezne průvodce.

Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .zip (.doc, .pdf)
Velikost: 236 kB

Probuzení první

Kap!

Kap, kap. Otevřel jsem jedno oko. Otevřel jsem druhé oko. Probouzím se. Ano, ale kde?

Je krásné svěží ráno, jako z reklamy na Dobrou vodu. Kap. Příroda regeneruje. Další kapka rosy sklouzla z listu a rozstříkla se mi na čele. Jsem na louce. Na krásné louce, na polštáři vůní. V nedalekém houští zpěvavě vřeští ptáci. Orchestr. Z dálky sem doléhá šum vodopádu, tisíce kapiček, a teploučké ranní slunce je vysouší, vysouší i lehoučké kapky na mé tváři. Cítím se jako znovuzrozený. Příroda regeneruje. Ta čistota kolem mě. Ladné křivky stébel trávy. Barevné květiny tvoří orientální ornamenty. Harmonie přírody. Nemůžu uvěřit, že moje cesta začala teprve včera.

No, ale je čas. Nezbývá než vyrušit ranní relax a pokračovat. Mám před sebou ještě pořádný kus cesty. Sice jsem si všechno pečlivě naplánoval, mám s sebou mapy a znám dobře každou podrobnost plánované trasy, vím o každé překážce a mám zvolena nejschůdnější místa, ale i tak bude mé putování trvat pár dní. Je čas balit. Uklidit zbytky z včerejší večeře, srolovat spacák, karimatku, pořídit pár snímků na památku a pak už jen batoh na záda a vyrazit na pouť. Posnídám za pochodu. Už se nemůžu dočkat. Tak jdeme do toho – nejdříve vylézt ze spacáku. Jedna noha, druhá noha. To mi to všechno dobře vychází, skvělé počasí, krásné ráno, nic jsem nezapomněl. A můžu vyrazit. I ta cesta je pěkně vyšlapaná, tady se hned tak neztratím. Byl to ale šťastný nápad vydat se sem. Vtom zaslechnu oslovení: „Dobrý den,“ málem jsem to přeslechl. „Dobrý den,“ pozdravím. Kolem mně prochází zkušeně vypadající mladý člověk a celkem mile se na mě usmívá. I když v této chvíli by mi bylo asi milejší být sám. „Kam míříte?“ zeptal se on.

„Do Ráje, víte, to je jedno takové místo tady nedaleko.“

„Ale ano, znám ho moc dobře, jsem totiž místní průvodce.“

„Vy ho znáte?“

„Jako vlastní boty, už jsem tam doprovodil mnoho lidí.“ „Nechcete taky doprovodit, kousek?“

„Ne, ne, děkuji, cestu znám, já se neztratím.“

Přestože jsem jeho společnost odmítl, náhoda a cesta nás svedly opět dohromady. Dali jsme se trochu do řeči a cesta nám celkem rychle ubíhala. On se ukázal jako velmi rozumný člověk. Každopádně se v lese vyznal. Také jako společník byl příjemný, ani jsem si nevzpomněl že jsem chtěl být sám. Čím déle jsme spolu mluvili tím více mi byl sympatický, prostě takový ten typ na který se můžete spolehnout. Dal mi několik rad jak se vyhnout nástrahám a znělo to dost rozumně. Pak, po chvíli mlčení se z ničeho nic zeptal: „Tome, můžeme být přátelé?“ Přátelé? Podivím se, ale přesto přikývnu.

„Ano, rád přijímám, jmenuji se Tomáš – ale to už víte.“ Jak ví moje jméno?

„Já jsem Kimen, říkají mi Kim, můžeme si tykat, ne?“

„Jistě.“

Potřásli jsme si rukama. Šlo to trochu rychle, ale co, nevypadal na podvodníka.

Po delším čase, když už jsme ušli nějaký ten kus cesty, on náhle odbočil z trasy. „Jdeš tudy?“ zeptal jsem se.

„Jistě, a ty bys měl taky.“ Co mi má co říkat co bych měl?

„Proč myslíš? Stezka pokračuje rovně,“ odpověděl jsem příkře.

Kimen mě ale překvapil: „Jediná cesta do Ráje vede tudy. Přišel jsem ti ji ukázat,“ říkal tak samozřejmě, jako kdyby to dělal každý den. Ukázat? Mě? Podivil jsem se já.

„Pokud dobře vidím tak cesta pokračuje rovně a nevede do toho roští,“ dodal jsem tentokrát s lehkým úsměvem na tváři.

„Ano, hodně lidí si to myslí ale to je omyl.“

„Ale Kime, vždyť ty jdeš do džungle, tady to vede pohodlně loukou, to bych musel být blbec abych se tam drápal, takhle přeci nevypadá cesta do mého Ráje.“

„Máš pravdu vypadá to divně, ale ta cesta rovně vede do bažin, tam odsud se nikdy nevrátíš.“

„Ale,.. o tom by se přeci vědělo, a já jsem nikde nic takového neslyšel.“

„Taky mě někdy až zaráží, že to lidé nejsou schopni pochopit, ale ta cesta vede do údolí a v údolí jsou bažiny a jedovaté plyny.“

„Blbost, já jdu rovně.“

„Tome!“ „Prosím nechoď!“

„Co takový zájem o mě, vždyť se ani neznáme.“

„Jsme přeci přátelé, ne? Nechci tě nechat jít smrti vstříc. Nemůžu. Záleží mi na tobě.“

„Až tak?“ ... „Nechej mě být, zapomeň na mě“ „A - ahoj, možná se ještě uvidíme, tady se asi naše cesty rozcházejí.“

Odvrátil jsem se s úmyslem ukončit tento divný rozhovor, ale Kim mě zadržel: „Zamysli se, Tome. Otevři oči. Víš kam jdeš? Napadlo tě někdy, že tvoje cesta nemusí být správná? Jsem průvodce, vím co říkám.“

„Ano Kime, moje cesta nemusí být správná, ale kdo dal tobě právo, zasahovat do mé cesty. Já mám svůj život a možná se rozhodnu špatně, ale proč bych měl poslouchat tebe? Jaký důvod?“

„Tome, ten důvod je přímo před tebou, jen ho nevidíš. Nevidíš ho, ne proto že by tu nebyl, nebo byl skrytý, ale proto, že ho nechceš vidět. Rozhlédni se kolem sebe, nadechni se vzduchu, zaposlouchej se do všech zvuků, nasaj tu vůni, roztáhni ruce, nastav tvář slunci, dotkni se listů, postav se na zem a zavolej. Všechno, každá věc to potvrzuje. Jen otevři oči a uvidíš.“

Tak absurdní a nafoukanou argumentaci jsem ještě v životě neslyšel. Za koho se považuje, že si přivlastňuje takové důkazy? Kdo to jen je, že takto mluví?

Dávám si tedy záležet. Mírně se rozkračuji, roztahuji ruce, zhluboka se nadechuji, a celým tělem vnímám vše o čem Kim mluvil. Svým zrakem zkoumavě přejíždím z Kimena na okolí a zase zpět. Soustředím se a pečlivě studuji vše co zachytím. Zornice doširoka rozevřené. Teď se ukáže pravda! Teď ji najdu.

Kimen mezitím stojí kousíček vedle mě, tváří se vyrovnaně, zdá se, že ví, co objevím.

Náhle pocítím mrazení v zádech. Pojednou vnímám chvění, jako by mnou procházel elektrický proud. Jakési teplo se mi rozlívá až ke konečkům prstů. Pomalu ale vše odeznívá a já si stále ještě nejsem jistý. Co to je? Snažím se ve změti informací objevit pravdu. Pozvedám svůj zrak ke Kimenovi a napjatě jej sleduji. Snažím se přečíst jeho oči. …

Vtom mě jako blesk zasáhne jistota. Má pravdu! Kimen má jistojistě pravdu! Vím to. Věřím mu. Najednou je mi to všechno jasné. Každý zvuk, každá vůně, každý pohyb, každý list, každý dotek, vše mě utvrzuje v mojí důvěře. Jak jsem to mohl nevidět? I on sám, jeho osoba, to jaký je, mi dokazuje, že on jediný je průvodce. Kimen má pravdu. Věřím mu! Ano, ano, ano, vím to. Přišel pro mě. Je to on!

Po velice dlouhé době, které mohl porozumět snad jen Kimen, se vracím zpět na tu cestu přede mnou. Jsem to já, ale něco ve mně už není moje. Kim mě musí mít rád, moc rád, ale proč? Kimen je můj nejbližší přítel. Ano! Jaký to zvláštní pocit.

Vydali jsme se na cestu. Spíše necestu. Kim šel vepředu, rozrážel keře, prosekával cestu. No, zkrátka jsme se brodili džunglí. Pravou nefalšovanou džunglí. Ale mělo to nádech dobrodružství a občas mě až mrazilo při pomyšlení co mě s ním může čekat hlouběji, jestli tedy míří tam, zatím vše tomu nasvědčovalo. A naopak nic neukazovalo že by toto byla cesta do mého cíle – toho Ráje. Dokonce nic nenaznačovalo že by tudy vůbec někdy někdo šel. Přesto jsem poslušně a s radostí v srdci šlapal za ním, už jsem mu věřil. Nepochopitelně a možná i nerozumně, ale... věřil. Ne že bych neměl nutkání to otočit a na všechno se vykašlat, ale jeho pojď za mnou mi znělo v uších.

Netrvalo dlouho a v hustém porostu se začalo stmívat. Kimen, teď můj průvodce a přítel, se čím dál častěji otáčel na mě. Asi kontroloval, zda nejsem příliš unavený.

Přesně v ten pravý okamžik, kdy se mi začaly plést nohy, on zavelel: „Tady.“

„To bude nejlepší místo na přenocování, co říkáš?“ Nic. V džungli jsem v životě nebyl.

„Jo to asi jo,“ řekl jsem nahlas.

„Nejdříve připravíme něco dřeva na noc, bývají chladné, a pak s chutí do večeře.“

S chutí do večeře, to je přesné, mám hlad, že bych polykal hřebíky.

Dřevo se nasbíralo snadno, všude kolem jej byly haldy. Večeři jsem si jaksepatří užil, jak by ne, vždyť jsem byl tak, tak jiný, že jsem ani neobědval. S tím chladem měl Kim pravdu. Navíc se z džungle začaly ozývat divné zvuky. To nebyla idylická loučka. Začal jsem mít pochybnosti – co tady dělám? A taky, trochu, trochu strach. Po očku jsem se díval na Kima. Zdál se být si jistý. Trochu mě to uklidnilo. Ale ne nadlouho. Jak se stíny prodlužovaly, zvuky přibližovaly, můj strach se začínal blížit panice. Jsme v džungli. Kdo ví, co tady žije za zvířata. Začínal jsem litovat rozhodnutí jít s ním. Oheň, u kterého jsme seděli, se zmenšoval a já jsem to nevydržel a narušil ticho: „Kime...“

„Ano?“

„Jsem tak rád, že jsem s tebou. S tebou se nemusím bát.“

„Proč to říkáš, když to není pravda?“ A jéje, on to ví! Musím si dávat větší pozor.

Ulehli jsme. Já u ohně a Kimen vedle mě.

Teď už je tma absolutní. Grrchrr! Šškrreeeuu! Euáá. Skřřříp! Už je tady. Už je určitě tady. Už ho cítím. Blíží se. Ešškráá! Křup! Je to on. Jde si pro mě! Cítím jeho teplý dech na své tváři. Vzduch se chvěje. Už se mě dotýká! Ne! Nech mě být. Ne! Já nechci. Jdi pryč. Vím že tu jsi. Vypadni potvoro. Škřřřup! Nech mě být! Prosííím. Odejdi. Já tě nechci! Vrááuuůů!

„To máš z toho, že jsi šel s Kimenem.“ Já to tušil.

„Uteč, nebo tě roztrhám...“ Ne to nemůžu. Nemůžu.

„Jistěže můžeš. Jen se otoč.“ Nemůžu!

„Ale můžeš! Musíš!“ Nemůžu!

„Grrááárrre!“ Jemu nemůžu odolat. Zděšení. Musím pryč. On je silnější než já. Hrůza. Utéct! Ale kam? Kam? On, on je všude. Všude mě najde.....

Kimen? Kimen!

...

„Ano, Tome. Já,“ tichý Kimův hlas zní jako balzám. Totam je chvění. Je tu klid, jistota.

„Kime, ty?“

„Ano, já.“ Jistě, sem On nemůže.

„Kime, kdo to byl? Kdo?“

„Ano, byl to On. Chce tě. Ale se mnou jsi v bezpečí. Já jsem ho už porazil.“

„Díky, díky, Kime.“

„Dobrou noc.“

Dobrou noc. Skutečně už byla dobrá. A klidná. Především. Pomalu jsem zavřel oči. A pak už mě zalilo, teplo a dosud neznámý pocit, pocit jistoty? Důvěry? Pohltila mě tma a spánek. Dokonce se objevil i měsíc. Kimovo dobrou noc , se lehce neslo ztichlou a stříbřitým jasem měsíce pocukrovanou krajinou. Klid.

nahoru - další kapitola >>