Průvodce džunglí

2006, fantasy, alegorie

Průvodce džunglí je alegorický příběh. Přenese vás do nespoutané divočiny, říše zvířat, děsivých močálů i míst plných života, kde srdce samo zpívá. Zúčastníte se krvavých soubojů a děsivých zápasů. Prožijete plno elektrizujících chvil a spolu s Tomem a jeho průvodcem Kimem překonáte sami sebe ve vzrušující pouti se záhadným cílem - Rájem. Tato cesta je příběh srdce, které zabloudilo v džungli života a hledá odvahu k žití i samo sebe a nalezne průvodce.

Probuzení páté

Otevřel jsem oči. Jsem pod skálou. Znovu si musím vybavit události předchozího dne. Kimen už má snídani nachystanou. Opět z vlastních zdrojů, a opět piji onu nasládlou a příjemně hřejivou tekutinu. Cítím se tak dobře, jako ještě nikdy předtím. Tělo mám sice rozbolavělé, rány mě pálí a svaly brní, ale včerejší den stál za to. Ještě nyní cítím chvění v oblasti břicha. Moje přátelství s Kimenem je teď pevné a nezlomné. A hlavně, hlavně jsem našel sebe, vlastně můj život. Kima. Konečně vím, kdo jsem, mám jméno, už jsem Tomáš Věrný.

Co mě s ním asi čeká?

Z uvažování mě ale vyrušil Kim. Je třeba opět pokračovat. Přestože jsme dosáhli ohromných úspěchů, naše cesta ještě není u konce. Ještě nesmíme usnout na vavřínech. Musíme dál. Dál pokračovat. Dál se prodírat. Dál až do Ráje.

I když moje tělo protestovalo, vydal jsem se na cestu. Zaprvé, Kim na tom byl jistě hůř a za druhé, teď bych s ním šel kamkoli, nebo alespoň jsem si to myslel. Takže s památkami na sourozence za pasem, jinak bez vybavení a s otázkou v hlavě jsem vyrazil na cestu.

Co mě asi čeká dále?

Vyrazit, ale kam? Z jedné strany byly bažiny, z druhé strany onen masiv a z třetí opět džungle. My jsme se vydali směr masiv, obešli ho obloukem a společně se dál prodírali porostem. Razili jsme si cestu a snažili se co nejméně namáhat naše bolavá místa. Šlo to ztěžka, ale nakonec jsme se přeci jen rozhýbali.

Co mě asi čeká hlouběji?

Bylo to krásné, vše kolem bylo krásné. Stromy, všechen život, jako by nabral novou šťávu. Pravda, příroda byla zalita deštěm, ale ještě jsem neviděl žádný déšť, který by tolik rozsvítil přírodu. Listy s kapičkami rosy se jen chvěly a perličky vody zářily přes les. Paprsky se lámaly v mlžném oparu a na nejnemožnějších místech vytvářely pohádkové mosty z duhy. Každé stébélko, každé poupě, každá větvička se třpytila a usmívala. Celým tělem jsem vnímal, jak příroda lehce dýše. Ranní květy skláněly své hlavičky, pohádkové zvonky, složité lilie, i docela obyčejné kvítky všech možných barev provoněly celý les. Droboučké částečky pylu dráždily mou nosní sliznici a vytvářely vjem nádherné nebeské vůně. Místy se mezi klenbou a hradbou stromů ukázalo průzračně čisté modré nebe z kterého zářilo měkké světlo slunce. Celý obraz protkávaly a rámovaly sytě zelené provazy lián. Nemohl jsem to pochopit. Ještě nikdy jsem neviděl něco tak krásného. Připadalo mi to neskutečné. Cítil jsem se jako ptáček v oblacích, lehký jako pírko, jako kapka rosy na víčku děťátka. Jako jarní vánek probouzející přírodu. Jako víla právě narozená z otevřeného růžového květu. Tak lehce. Tak vznešeně. Jako bych ani nebyl člověk. Cosi ve mně si zpívalo překrásnou melodii, slavičí zpěv plný tónů života. Byl jsem pln štěstí z nově získaného přítele. On byl stále se mnou, ale já, já jsem se vrátil teprve včera. Od včerejška žiji nový život. Vlastně i ten původní život byl krátký, vždyť žít jsem začal teprve ve chvíli, kdy jsem odbočil z mé pohodlné cesty na tuto úzkou a složitou, ale s průvodcem. Je to teprve pátý den a co všechno se už stalo. A co mě teprve čeká?

Ve vlahém vánku jsme pokračovali v cestě. Užívali si celkem klidné cesty. Vychutnávali krásnou přírodu a hlavně přítomnost jeden druhého. V této pohodě jsme urazili neočekávaně velký kus cesty, během jediného dopoledne jsme ušli skoro tolik co dříve za celý den. Ale i když jsem šel bez zatěžujícího vybavení a krátil si čas pozorováním krásného, džungli nepřipomínajícího lesa, dostal jsem pořádný hlad. Jakmile jsem si ale uvědomil, že mám hlad, bodlo mě u srdce. Nemám jídlo. Dokáže to Kim? Bude co jíst? Nechtěl jsem pochybovat o Kimenových schopnostech, ale přeci.

Jako odpověď na moji otázku se před námi objevil v křoví zaklesnutý tetřívek. Krásné zvíře leželo zcela vysílené. Kimen se na mě podíval. „Vidíš!“ řekl.

„Ano, vidím,“ musel jsem přiznat.

„Toho si dáme dnes k obědu.“

Kimen obratně připravil tetřívka. Byl vynikající, něco tak dobrého jsem už dlouho nejedl. Nezbývalo mi nic jiného než přiznat, že přinejmenším protentokrát jsem se nemusel o oběd starat. Kimen Průvodce se postaral.

Co mě asi čeká příště?

Postupně se začal měnit ráz krajiny. Ubývalo barevných květin. Cesta byla stále méně pohodlná. Tatam byla klidná pouť, dalo by se říci, že se blížilo houští. Po nějakém čase už bylo označení houští slabé slovo. Ano, stále jsem se cítil v pohodě. Docela i lehce. Ale musel jsem se prodírat. Postup se zpomalil. Kimen šel předemnou a razil cestu. Šli jsme stále pomaleji a pomaleji. Museli jsme překračovat stále vyšší a vyšší klády. Prolézat hustší křoví. Často jsme se dokonce museli i zastavit, aby Kim prosekal otvor.

Co mě asi čeká hlouběji?

Au! Ss. To bolí! Právě jsem se zraněným ramenem otřel o pěkně silný provaz liány. Celým tělem mi jako blesk projela bodavá ostrá bolest, jako by mi tu ránu znovu někdo zasadil. Buď chlap. Říkal jsem si. To vydržíš. Nějaká rána tě přece neskolí. Tak jdeme dále.

Vyšplhat se nahoru a znovu dolů. Stále dokola. Nahoru a dolů. Musíme postupovat. Porost se uzavírá. Je čím dál tím sevřenější. Jakýkoli náznak cesty už zmizel. Musím stále sledovat Kima. Kdyby se mi teď tak ztratil! Musíš jít dál. Ano, musím, ale když ono to bolí. Kdyby to byla jen ta jedna rána, ale ony přibývají. Místo aby se konečně porost rozestoupil, tak se stále častěji objevují bodláky a ostré šlahouny nejrůznějších vlhkomilných sukulentů a podobných rostlin. Celé nohy mě silně pálí. Rány nejsou hluboké ale bolí. Průvodce by mě měl každou chvíli vyvést ven. Už musí každou chvíli najít lepší cestu. Takhle to dál nepůjde. Asi se ho budu muset poptat po lepší cestě. Možná si to neuvědomuje, jak to bolí. Už už jsem se chystal něco říci, když se Kimen pootočil a já jsem jej spatřil zepředu. Jestliže já jsem byl značně poškrábaný a zkrvavený, tak co byl potom on? Kim musel cítit bolest nejméně trojnásobnou. Styď se! Napomenul jsem se. Kdyby tu nějaká schůdnější možnost byla, nevybral by ji právě on? A on tady jde kvůli tobě!!! Notak, Tome, vzchop se! Snažil jsem se povzbudit sám sebe.

Prohlížel jsem si alespoň strukturu listů. Jak jsou krásně utkané z jemných vlákének. Snažil jsem se soustředit na cokoli příjemnějšího. Vší silou jsem potlačoval bolest. Věděl jsem, že Kim mě vede tou nejlepší cestou, ale děsilo mě, jak je bolavá. Jak jsme postupovali hlouběji a hlouběji, koruny nad námi se uzavíraly a kolem nás zavládlo šero. Stálá bolest, která se obnovovala s každým škrábnutím, mě dusila. Ran přibývalo každým krokem. Čím hlouběji jsme se nořili, tím úpornější bolest byla. Skoro jsem necítil své vlastní tělo. Zvláště nohy. Moje nohy se snad rozletěly na tisíc kousků a každý ten kousíček mě pálí. Každý krok působí bolest. Silou vůle jsem se nutil myslet na to lepší. Na průvodce, na Ráj, na domov, na přírodu, na události minulé, zkrátka na cokoliv, co mě vzdalovalo od bolesti.

Bodá to. Píchá. Pálí. Bolest. Bolest. Bolest. Stálá bolest, tak to má být ta cesta? To je to, co chci? To jsem si vybral? Chci jít se svým průvodcem, ale cena je vysoká. S tím jsem nepočítal. Bolest. Bolí to. Když jsem dneska ráno vycházel, čekal jsem, že už všechno bude v pohodě. Místo toho bolest. Pálí to. Pálí. Stále musím myslet na to jak ven. Štípe to, svědí.

Je to nekonečné, stále znovu a znovu. Všechno bolí, pálí, krvácí. Nikde ani jiskřička úlevy, nebo alespoň náznak konce. Jak to můžu vydržet? Bolest se do mě zahryzává, jako tygr do své kořisti, vysává mou energii a odhodlání jako pijavice, trhá mou sílu na kousky jako sup. Nechat rozhodovat někoho druhého je těžké. Stojí to vůbec za to?

Au! Teď to bylo zvláště silné.

Musím se zastavit. Bokem jsem se zasekl o jakýsi ostrý šlahoun. Musím zatlačit. Drží mě za medvídka a loď od sourozenců. Mám je za pasem a šlahoun je pevně drží . Snad se nezničí.

A rup! Tlak povolil. Já končím na kolenou v bahně. V odporné páchnoucí břečce.

Ale mé památky! Moje dárky od sourozenců! Trosky lodi leží v bahně a molitan z medvídka je rozprsknutý okolo. Jeho hlavička se mi výsměšně kýve před očima.

Ano, chci jít věrně za Kimem, jsem přece Tomáš Věrný, ale tohle je moc! Nemůžu!

V bezmocném vzteku praštím do plyšové hlavičky visící na větvi. To je konec! Poslední památka!

Skláním se a vkládám svou hlavu mezi kolena. Slzy mi tryskají z očí. Tečou proudem. Valí se jako řeka a tvoří cestičky na mé sedřené hrudi. Slzy a bolest. Přes potoky slz nevidím nic. Pro bolest necítím nic. Pevně svírám hlavu mezi koleny. Vůbec mi nevadí že bahno páchne. Brečím naplno. Tělem rytmicky pohybuji tam a zpět. Houpu se.

To bolí! To bolí! Bolest ze zranění se míchá s bolestí ze ztráty posledních památek na domov, na mé drahé.

Slané slzy pálí v ranách.

Už nemůžu! Už nemůžu brečet, můj pláč se ztišuje a ztrácí se v tichém bezmocném, bolestném vzlykotu . Proč? Proč? Proč?

Kim si sedá do bláta vedle mě. Hladí mě po vlasech a po zádech, snad jediném nezraněném místě. Nebrečí, ale je vidět, že to nese se mnou. Bolí to stále, ale hned je lépe, když je vedle přítel. Alespoň někdo. Sedíme tiše. Žádná slova nemohou utišit mou bolest. Kim to ví. Mlčky sedíme vedle sebe. Je to těžké. Leží to na mně jako černý mrak. Ale spolu to zvládneme. Za nějaký čas snad budu moci znova vstát. A pokračovat v cestě s přítelem. Vždyť jsem Tomáš Věrný.

...

Opravdu. Po delší době jsem opět schopný se posadit, postavit, a pokračovat v cestě. Dále se prodírat. Znovu se nechat zraňovat ostrými listy a bodláky. Stoupám dále. V tiché bolesti. Už si nestěžuji. Už to necítím jako tíhu. Dokonce nejsem ani odevzdaný svému osudu. Spíše jsem smířený s tím, že moje cesta je i bolavá. Bolavá pořádně. Ještě notnou chvíli pokračujeme stále stejně.

Pomalu ale přeci, jako paprsky naděje, se objevují první kvítky lilií. Neklamný znak blížícího se slunce. Tedy mírnějšího porostu. Vytouženého odpočinku a spánku. Regenerace a hojení.

Již brzy potom můžu své bolavé tělo složit u ohně, který rozdělal můj věrný průvodce džunglí. Tento spánek opravdu potřebuji tak, jako už dlouho ne. V tichu a pokoji, bez jídla uléháme, oba přemoženi bolestí. Jen měsíc se smí dívat na naše unavená a zraněná těla složená u malého ohně. Stojí to za to!

nahoru - další kapitola >>