Průvodce džunglí

2006, fantasy, alegorie

Průvodce džunglí je alegorický příběh. Přenese vás do nespoutané divočiny, říše zvířat, děsivých močálů i míst plných života, kde srdce samo zpívá. Zúčastníte se krvavých soubojů a děsivých zápasů. Prožijete plno elektrizujících chvil a spolu s Tomem a jeho průvodcem Kimem překonáte sami sebe ve vzrušující pouti se záhadným cílem - Rájem. Tato cesta je příběh srdce, které zabloudilo v džungli života a hledá odvahu k žití i samo sebe a nalezne průvodce.

Probuzení šesté

Au! To bolí!

Pomalu se probírám do drsné reality. V hlavě mi divoce tepe a tělo cítím jakoby oddělené od těla. Není to příjemný pocit. Ale tato tupá bolest je rozhodně lepší než řezavé pálení ostré bolesti při pohybu. Tiše ležím, pozoruji ještě řeřavé uhlíky v ohništi. Poslední plaménky tančí po oharcích, připomíná to rej jakýchsi pohádkových bytostí. Je to pěkné. Příjemně se to sleduje.

Vtom si ale uvědomuji, co to vlastně vidím v rozostřeném pozadí pohasínajícího ohně. Přede mnou se tyčí mohutná skalní stěna. Jakési pradávné síly rozlomily krajinu a přímo proti mně je ten bod zlomu. Vysoká vráska na tváři džungle. V pohledu zdola vypadá téměř nekonečná, jako by stoupala až do oblak. Nelze se jí vyhnout. Jak tohle zvládneme, to opravdu nevím.

Jak tak přemýšlím, z houštiny se náhle vynoří postava. To Kim už je dávno vzhůru a právě přináší osvěžující občerstvení, sladké plody papáji a šťavnaté bobule jakéhosi pro mě neznámého druhu ovoce. Nakonec to netrvá dlouho a nad oživeným ohněm už vře čaj z plodů opuncie. Tak tomu říkám exotická snídaně. Přírodní komfort. Cítím, jak obnovuje mé síly.

Po úžasné snídani Kimen vytahuje poslední pomůcku ze svého vybavení. Lano, skoby a pár karabin. Mně je úplně jasné, co bude následovat. Můj první horolezecký výstup. Kimen se obratně přivazuje na lano a už mě vyučuje, jak se mám připojit.

Zanedlouho jsme oba pevně přivázáni k společnému lanu připraveni na výstup.

„Než na něco stoupneš,“ radí mi Kim: „musíš se ujistit, že to pevně drží a nepouštět se dříve, než se pevně chytíš dalšího výstupku. Kdyby se něco stalo, tak se neděs, proto jsme přivázáni, já tě zadržím v tvém pádu.“

„Jsi připraven?“

„Myslím, že ano,“ odpovím mu ne příliš přesvědčivě.

„Neboj se, spolu to zvládneme,“ ještě mě ujišťuje Kim a pevně mě sevře kolem ramen. Pak už přistupujeme ke skále. Je vrásčitá a na jejím povrchu jsou časté výstupky, pukliny a štěrbiny. Na celé její tváři není jediné hladké místo. Tato skutečnost mě naplňuje nadějí, že to nebude to až tak obtížné. Zvládneme to.

Když uvážím, že to byl můj prvovýstup, tak mi šel opravdu dobře. Příznivý povrch skýtal mnoho možností k uchycení a Kimen, který stoupal přede mnou jistě vybral nejvhodnější a nejjednodušší možnost. Šinuli jsme se po skále jako dva pavouci. Pomalu, ale jistě jsme postupovali k vrcholu. S každým přehmátnutím jsme byli blíže svému cíli. Už jsem ho přímo cítil. Věděl jsem, že už se blížíme Ráji. Zatím jsem ale cítil jen hrubou, drsnou strukturu skály. Stoupání bylo zcela kolmé a dlouhé. Už jsme byli ve třech čtvrtinách skály. Polední slunce nás rozžhavovalo a mé síly mě opouštěly.

Pokaždé když jsem posouval ruku výše k dalšímu výstupu, zřetelně jsem viděl, jak se mi prsty chvějí. S přibývajícím časem jsem postupoval po stále menších kouscích. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikde nebylo žádné místečko, kde bych našel odpočinek.

Stále častěji jsem musel zůstávat na místě, zaklesnutý v nějaké puklině, ale ani tato poloha neskýtala příliš pohodlí a mé vysílené tělo si stěžovalo a při každém pohybu žádalo o odpočinek.

Kimen nade mnou sice postupoval ohleduplně, ale častokrát bylo lano mezi námi napnuté, to když jsem se příliš opozdil.

Vtom mi uklouzla ruka. Právě jsem se natahoval na další výstupek, když tu jsem se už neudržel a ruka mi sklouzla o kus níže, naštěstí se tam snadno zaklesla na dalším výmolu. Tato událost ve mně vzbudila paniku. Musím se více soustředit. Teď tak uklouznout. Pohlédl jsem dolů. Úplně se mi zatočila hlava. Taková výška. Stromy dole vypadají jako součástky stavebnice. Ten obrovský prostor, který mě odděluje od země, nahání hrůzu. Těžce se mi dýchá. Raději obracím svůj pohled vzhůru do oblak. Náhle moje periferní vidění zachytí jakousi podivnou postavu ve výklenku o něco výše nade mnou. Zřejmě už mám halucinace z únavy. Hlava se mi dost točí, a slunce ze mě vysává poslední kapky životodárné tekutiny. Ale ta černočervená strašlivá postava mi cosi připomíná! To je přeci On. Nepřítel! Jakto že žije?

„Nevydržíš to, stejně to nezvládneš,“ Nepřítelův temný a pomalý hlas se na mne snesl jako děsivá hrozba.

„Nejsi dost silný. Vrcholu nemůžeš dosáhnout.“

Říká to sice Nepřítel, ale mé chvění prozrazuje onu hrůznou skutečnost. Právě teď, tady u cíle mé cesty skončím. Co skončím. Já už končím. Nemám síly. Přesto se ještě odvažuji oponovat: „Však já to nějak zvládnu, já jsem totiž Tomáš Věrný a tebe můj Kim Průvodce přeci porazil. Tak co tady děláš? Jsi zničený.“

„Já že jsem zničený? Cha! Kdo tady právě visí na skále? Kdo nedokáže postoupit dále? Kdo? Jsem to snad já kdo je zničený? Nejsi to spíše ty? Můžeš snad udělat cokoliv pro to, abys mě shodil dolů? Můžeš nade mnou zvítězit? Ano? Ne! Nemůžeš! A bylo by bláhové cokoli takového čekat právě od tebe. Jsi to ty, kdo tady končí. Škoda, došel jsi dost daleko, ale tvá bolest byla zbytečná. Již brzy mi bude ctí ukončit jeden bezcenný život Tomáše Věrného. Co říkáš, nepůjdeme na to rovnou? Nebo chceš ještě dlouho čekat na svůj pád?“ Těmito slovy uzavřel svůj děsivý monolog Nepřítel; já navázal: „Co si o sobě myslíš, Nepříteli, ty nemůžeš zvítězit.“ I když můj vlastní pocit dosvědčuje spíše pravdivost jeho slov, nemůžu jej nechat zvítězit, já mám být přece ten, kdo dorazí do cíle. „Ale, ale, tady si někdo troufá. Kdepak! Mýlíš se! Tento konec je nevyhnutelný, už od samého počátku vše směřovalo k tomuto cíli. Ty skončíš tady. Mýlíš se ty i Kimen. Vše! Vše již od začátku bylo přeurčené k mému zranění a tvé smrti. Jsi přece jen člověk. Musíš zemřít. Nebo snad chceš žít věčně? Co sis myslel? Co jsi čekal? Ráj? Neexistuje, je to jen louka. Obyčejná louka! Nic víc!! Tvá smrt bude mnohem zajímavější než tvůj Ráj!!! Tak na co čekáš?! Pusť se!“ ...

Pouštím se! ... Padám.

...

„Toméé!“ Kimův výkřik rozezvučel celý les.

Já jsem se pustil, ale lano mezi mnou a Kimenem je pevné. Drží mě.

A Kim, ke kterému je lano přivázané, se také drží. Drží se pevně. Pevně přisátý k drsné pokožce skály.

Pohled na jeho obličej ve mně vykřesal tu poslední kapku naděje, poslední kapku síly. Zoufale se zaťatými zuby jsem napnul své svaly a opět se zachytil skály. Další pohled mi odhalil vrcholek. Je již na dosah ještě jen několik metrů. Překonávám třes celého těla a po malých kousíčcích se sunu výše. Mám pocit, že mi svaly prasknou. Jsem celý rudý. Funím námahou. Sípavě oddechuji. V hlavě mi bzučí. Cítím střídavě návaly zimy a horka. Co chvíli se mi zatmívá před očima. Ale posunuji se vytrvale výš a výš. Už cítím pod rukama trávu. Cítím hlínu. Zachytávám se dál. Držím se Kimenovy napřažené paže. Ležím na vrcholu. Otáčím se. I když střídavě vidím červeně a černě, přesto jsem ještě schopný zachytit pohled, který se přede mnou otvírá.

Vidím údolí, před kterým mě zachránil Kim. Stoupají z něho skutečně jedovaté plyny.

Vidím širokou cestu vedoucí do tohoto údolí.

Vidím les i sloní stezku, kterou jsme zkřížili.

Vidím černou plochu močálů a při vzpomínce na ně mě znovu zamrazí a píchne u srdce.

Vidím okraj džungle, kde Kim vybojoval mé vítězství.

Vidím masiv, na kterém jsem získal své nové jméno.

Vidím houští, které mě tolik poranilo.

Vidím, ne nevidím už nic. Ztrácejí se mi dálky země, kterou jsem prošel. Zavírám oči a v příjemném sladkém opojení absolutně vyčerpán bez jediné kapky síly si lehám na břicho, jen ještě jiskřičkou vědomí zachycuji obraz předemnou.

To je ale rána! Prudce vyskakuji! Náhle hýřím nevyčerpatelným množstvím sil! Ten pohled mě probudil. To je RÁJ!!! Jsem tady!!!

Přímo proti mně stojí nádherně rostlý stromek s granátově červenými plody a v jejich lesku se odráží celá loučka. Potůček s vodopádem zurčícím u skal zpívá nebeské melodie a ptáci jej doprovázejí zpěvem podobným snad jen Panově píšťale. Zcela okouzlující! Bere to dech! Vzduch je protkán zlatou nití vůní, tetelí se šuměním vánku v korunách vzrostlých stromů i docela malých stromků. Ohromující! Svěží a nádherné! Barevné květy plné života. Jediný bod zde není mrtvý, vše se hýbe, vše je sladěné do dokonale harmonické symfonie. Serenády života. Radosti života! Úžas! Každý stvol trávy kývající se radostí má své místo a hraje přesně určenou úlohu. V křišťálovém jezírku plném diamantových odlesků, připomínajících hvězdy na nebeské klenbě se zračí azurové nebe s občasnou peřinou mráčků. Lehký opar rozostřuje barevnou fantazii. Hebounký porost přímo volá po pohlazení. Je to balzám na bolavou duši. Cítím se rozechvělý to nádherou. Rozplývám se v proudu vodopádu a znovu se nacházím v duze milionem kapiček vytvořené. Každý kout mé duše zpívá v souladu S krásou celé přírody, každého stromu, kousku kůry, každé včelky, motýla, berušky, kapky, květiny, trávy a radosti. Nechám se kolébat v nebeské melodii a chovat ve chvění strun obrovské harfy ráje. Absolutně úžasné! Neopakovatelné! A přesto v této radosti nacházím ještě hlubší rozměr. Nepopsatelně skvělý pocit. Pocit, který znamená klid, mír, přátelství, lásku, pokoj... I když to vše, co vidím před sebou, je naprosto uchvacující, vím zcela jasně, že i kdybych sem došel sám, nebyl by to Ráj. Bez mého průvodce Kimena by celá ta nádhera ztrácela smysl. Být s mým přítelem, průvodcem a zachráncem Kimenem – to je skutečný RÁJ!

„Víš, jaký je teď tvůj úkol?“ jemně mě upozorní Kim: „Ráj není jen pro tebe.“

Úkol pro mě, Tomáše Věrného.

nahoru - další kapitola >>