Na poslední chvíli se snažím zachytit. Nepovedlo se. Jak to jenom maminka říkala? Už vím. Roztáhni křídla a mávej! Mávej a mávej, až se vzneseš. Nefunguje to. Že by to bylo jinak? Ne, vím jistě, co mně a mým bráškům radila. Jenže to nepomáhá. Co by také pomohlo malému ptáčeti, jež svou neopatrností navždy opustilo rodné hnízdo vysoko v koruně starého dubu? Vím, že veškeré šance na záchranu jsou marné. Řítím se dolů. Dolů-kam? Jarní větřík pročesává má jemná pírka se stejnou lehkostí, jakou hladí listy na silných větvích.
Třeba až dopadnu, bude tam na mě čekat anděl. Jakmile mě sebere ze země, otře si své dlouhé bledé prsty od hlíny do bílého roucha. Ne, neušpiní se. Je to přeci anděl. Uloží mě do dřevěné vyřezávané krabičky vystlané právě natrhanou trávou, která ještě nestihla uschnout od rosy. Posadí se na pařez a mě v mé poslední nekonečné posteli umístí na svá kolena. Bude plakat? Bude si utírat slzy do rukávu, či vyšívaného kapesníku, nebo je nechá samovolně stékat po tvářích? A potom se zvedne a poputujeme spolu do ptačího nebe. Je dost vysoko. Před pozlacenou branou se zastaví a váhavě se na mě zadívá a po krátkém přemýšlení vytáhne z pletených ponožek obrovský klíč. Nebudu se zajímat o to, jak se mu do té bělostné punčochy vešel. Jen zvednu a protáhnu si nožičky. Začínám znovu žít. Na pravém křídle mi chybí několik peříček a ostatní jsou zašpiněná od krve. Za branou je to ale jiné. Všechny rány způsobené pádem se zacelují. Jsem zvědav, jaké to je za kamennou zídkou nacházející se přímo naproti mně. Roztahuji křídla a... Nevěřím vlastním očím. Já letím. Letím! Jsem vysoko, vysoko nad zemí. Vznáším se nad všemi bílými a šedými mraky. Prolétávám kolem andělů, kteří spí, neboť jsou unavení z celodenní práce. Míjím i ty, jenž jsou připraveni na přivítání nových obyvatel nebeského domova, který je teď také můj. Kroužím nad nebem pro psovité šelmi, mezi nimiž poznávám lišky, před kterými mě maminka varovala, a když zaslechnu smích, napadně mě podívat se nad sebe. Objevuji lidské patro. Je plné načančaných dámiček, ale zabloudilo sem i pár pobudů s roztrhaným oblečením a se sluchátky na uších. Baví mě létat. Baví mě nebe. Baví mě smrt. Neodpustím si pár piruet na fontáně s vodotryskem. Je tu spousta vody, ale jídlo žádné. Nechápu to. Záhy však narazím na patro pro červy a vše se mi vyjasní. Nemohu zbavit života nic, co je už mrtvé. Cítím se sám. Copak není v celém nebi jediný pták? Zavřu oči a znovu je otevřu. Najednou vidím spousty barev. Některé jsem za svůj krátký život ještě nestačil poznat. Jenže jen co se podívám pozorněji, zjišťuji, že ony barvy jsou spousty a spousty ptáků různých velikostí. Je jich tu strašně moc. Plné nebe. Poznávám mezi nimi tatínka. Před pár dny ho odnesla kočka a ošklivě mu ublížila. Ale on teď nejeví žádné známky přepadení. Naopak, vesele si vypráví historky ze života s ostatními známími. Otvírám svůj žluto oranžový zobáček a pomocí jazyka vyslovuji jedno jediné slovo.
Pomalu a opakovaně pípám: “Tatí!“
Otočí se, odstrčí nějakou ptačí dámu a poskakuje ke mně. Potom to nevydrží, párkrát zamává křídly a je tu. Zadívá se na mě korálkovýma očima, jako by stále ještě nevěřil, že jsem to já, kdo ho volal a potom mě obejme.
Obejme mě a povídá: “Už tě nikdy nepustím.“
A hrajeme si, létáme a zpíváme, až celé nebe pláče. Tady čas neplatí, nikdo nepotřebuje spát, takže nikomu nemůže vadit naše radostné dovádění tísíce a tisíce mil nad rodným lesem. Nic mi tu nechybí. Myslím si to do té doby, než se mi začne stýskat po mamince. Jakou bolest ji asi způsobil můj pád? Dozví se někdy, jak moc jsem ji měl rád? A měla mě ráda ona? To je ale hloupá otázka. Jistěže měla. Proč by mi jinak nosila žížaly a servírovala mi je přímo do zobáčku, i když jsem ji chvílemi zlobil? Chtěl bych ji vidět. Jenže anděl mi říká, že není ten správný čas. Nemohu se vypravit pod mraky. Už nikdy. Ale na podzim, když maminka odlétá, přeci ji spatřím, jak letí s mými sourozenci jen nepatrný kousek pod naším nebeským domovem. Zvedám křídlo, abych jí zamával, a přesto, že mě nemůže spatřit, mám pocit, že se usmívá. Až poletí zpět, znovu jí pošlu pozrav a možná i bratrům, aby jim to nebylo líto. Nevadí mi čekání. Když je mi smutno, sednu si k fontáně a máčím v ní pařátky a cákám všude okolo. Voda v ní je dobrá. Všechno je tu dobré. Andělé mě mají rádi a často mě pouštějí do lidského nebe. Baví mě, že jim rozumím. Neplatí zde žádné bariéry. Je zajímavé povídat si s člověkem. Chtěl bych jít a povědět mamince, jak moc se mílila, když mi vyprávěla, že jsou to naši nepřátelé. Nejsou, maminko. Všichni ne.
A padám dál. Už pomalu cítím vůni promoklé hlíny. Vidím zděšené výrazy skupinky mravenců, na které se plnou rychlostí řítím. Co když se mi nevyplní moje představy? Co když se anděl neobjeví? Co se vlastně bude dít, jen co skončím v oné hluboké temnotě pode mnou? Mám posledních pár chvil na to, abych si v hlavě urovnal, co vlastně od smrti očekávám. Nebude mi vadit, když zůstanu ležet v mechu pod naším dubem a žádný nebeský posel mě tu neobjeví. Ale kdyby náhodou, co bych si vlastně přál? Chtěl bych hodně jídla, nebo mi bude bude stačit prázdný žaludek, či ranní rosa? Potřebuji velkou společnost, nebo si vystačím sám se svým smutkem, popřípadě radostí? Nemám moc času na odpověď. Už jen pár metrů a všechno to skončí. Dívá se maminka z hnízda a bojí se o mě, nebo má dost práce s brášky? Je mi jasné, že v téhle otázce s přehledem vyhrává druhá možnost. Nezazlívám jí to. Přichází o jedno ptáče. Její nepozornost by mohla zapříčinit pád dalšího a dalšího, až by zůstala v hnízdě úplně sama, opuštěná.
Dál přemýšlím nad svým vymyšleným koncem. Jen ten mě teď drží při životě. Chtěl bych, aby se mi před očima přehrál celý můj život, ale nejde to. Nebyl jsem dlouho na světě. Jen pár dní. Proč jsem vlastně padal? Proč jsem neposlouchal maminku? Proč jsem nikoho neposlouchal? Kdybych byl hodným ptáčátkem, za pár měsíců bych spatřil Afriku. Slyšel jsem o ní víc než dost, hlavně od tatínka. Jak krásně se povídá s papoušky a jak vysoké jsou žirafy, či jak hlasitě si dokáže zjednat pořádek král všech zvířat, lev.
Už vím, že se blíží poslední vteřinka. Naposled zkouším roztáhnout křídla a mávat. Od začítku mi bylo jasné, že se mi to nepodaří. Nepřežiju. Chtěl bych, aby dopad bolel co nejméně. A na tom mi teď nejvíc záleží.
Ahoj, zpracování je hodně originální a poutavé. Popis ptačích myšlenek je vhodně přizpůsoben ptačímu světu, i když mluví o lidských úvahách o smrti. Téma bylo pojato poměrně volně, ale vkusně a poeticky. K této formě ovšem patří popisné pasáže a přídavná jména. Je fajn, že text je svižný, ale po delší době se čtenáři jeví monotónní. Pomohlo by místy ubrat na tempu prodloužením vět a přidání popisů a jindy zase zrychlit tempo a napětí zkrácením vět a úsečným popisem děje. Příběh není jen o obsahu, ale také o formě. Jinak myšlenka je nádherná a zpracování je pěkné, i když má rezervy.