Svědomí heteronomie – autonomie – teonomie

2008, zápočtová práce, etika

Ve filozofickém slovníku W. Bruggera se tvrdí, že: „přikazujícímu výroku svědomí je třeba vždy vyhovět. To platí i v případě svědomí, jež se nepřekonatelně bez viny mýlí. Jednající nemá vůbec žádnou jinou možnost.“ ¹ Na následujících stranách se budeme věnovat otázce: Co může opravňovat svědomí vznést takovýto požadavek? Dříve než se budeme moci zabývat možnými příčinami tohoto kategorického požadavku svědomí, bude nutné nahlédnout, co se tím míní, když se mluví o svědomí.

Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .pdf
Velikost: 212 kB

1. Svědomí

V této kapitole stručně nahlédneme jak bylo chápáno svědomí dříve a jak je chápáno nyní, tím vytvoříme základ pro zodpovězení otázky formulované v úvodu. Dříve než však budeme moci pokračovat, bude nutné ujasnit si dva pojmy, jejichž význam si je blízký, ne však totožný. Jedná se o morálnost a mravnost. Morálnost, morální, znamená čistou shodu jednání se svědomím, nezávisle na obsahu, který je motivem. Mravnost, mravný, znamená obsahový aspekt, nikoli aspekt svědomí.² Tato práce se týká svědomí, proto bude pojednávat o tom, co určuje jaké jednání bude svědomí vyžadovat, a tím pádem co určuje, které jednání bude morální.

1.1. Pojem svědomí

Uvědomění si jevu svědomí, lze pozorovat už v Egyptě (srdce), v Babyloně (znepokojení nad chybným jednáním) nebo v Indii (neviditelný bůh, prodlévající v nitru). Sokratés mluví o nechuti při vzpomínce na špatný čin, Seneca o hlídači a pozorovateli dobra a zla v člověku a Filón Alexandrijský o Božím vkladu do člověka.³

Svědomí je složený výraz: s–vědomí, con–scientia, Ge–wissen, συν–ειδεσις. V uvedených jazycích je patrné, že označovaná věc má co dělat s vědomím člověka. Řecké ειδεσις znamená původně „vidění, poznávání viditelných předmětů“. Σιδεισειναι εαυτο τι nebo σιδεισειναι οτι znamená „být si něčeho vědom“. Podstatné jméno συνειδεσις znamená „posouzení věci, náhled, ostrovtip“. Latinský výraz conscientia znamená „vnímání, vědění, znalost, vnitřní zkušenost, smýšlení, svědek jednání“.⁴

1.2. Různé chápání svědomí v dějinách

Jak bylo již naznačeno, chápání svědomí se v průběhu dějin různě vyvíjelo. První souvislejší učení o svědomí lze nalézt už u Aristotela. Aristotelés totiž v souvislosti s rozlišením teorie a praxe oddělil teoretický a praktický rozum. Teoretický rozum vychází z toho, co je zvláštní, proměnné, empirické a vystupuje k všeobecnému a tak dosahuje teoretického poznání. Jeho cílem je pravda.⁵ Praktický rozum naproti tomu vychází s všeobecného (od pravdy a dobra) a toto všeobecné vztahuje na zvláštní situace, ve kterých člověk jedná. Praktický rozum klade otázku: Co mám dělat zde a teď? Jeho koncem je začátek jednání.⁶ Arno Anzenbacher ve svém úvodu do filosofie ukazuje, že termín praktický rozum lze v souvislosti s etikou nazývat svědomím.⁷

Chápání svědomí dále nejvíce ovlivnil Tomáš Akvinský, podal totiž neobyčejně propracovaný pojem svědomí.⁸ Tomáš zkoumá otázky svědomí ve dvou souvislostech. 1) První přistup je terminologicky charakterizován pojmy conscientia a synderesis, 2) druhý pojmem lex naturalis.

Ad 1. Tento přístup nejpodrobněji vyložil v 16. a 17. otázce spisu De veritate. Tomáš vychází z etymologie pojmu⁹ a říká, že conscientia je aplikace určitého vědění na určitý úkon (applicatio scientiae ad aliquem actum particularem). Morálně relevantní je přitom ta aplikace, která se děje jako úvaha zda úkon je nebo není mravně dobrý (an actus sit rectus vel non). Pro upřesnění je pak rozhodující jaké vědění je aplikováno. Podle Tomáše má toto vědení tři roviny - synderesis, sapientia a scientia.¹⁰ Synderesis je poznání nejobecnějších mravně praktických principů, které náleží praktickému rozumu a má apriorní charakter.¹¹ Sapientia (= latinsky moudrost) je získané vědění, které se týká nejvyšších a posledních důvodů skutečnosti. Základní světonázorový postoj. Scientia (= latinsky vědění) je získané empirické vědění, poznání faktů, na základě kterých lze posuzovat.¹²

Ad 2. Tento přístup vyložil Tomáš v traktátu o zákoně v Teologické sumě (I–II, 90–108). Lex naturalis (přirozený zákon) Tomáš definuje jako speciální účast na lex aeterna (věčný zákon) v rozumové přirozenosti.¹³ Lex aeterna „není nic jiného než plán Boží moudrosti, pokud řídí veškeré jednání a všechny pohyby.“ (Summa theologiae I–II, 93,1)¹⁴ V této definici jsou důležité pojmy jednání (actus) a pohyby (motiones) protože podle nich se potom rozlišuje dvojí účast na lex aeterna. Obecnou účast má veškeré stvoření, jedná se o přírodní řád, přirozené sklony. Tyto Bůh řídí jako motiones. Speciální účast má pouze rozumný tvor, právě ve svém rozumu. Jej Bůh řídí v jeho actus. Speciálnost této účasti pak spočívá ve spolupodílení se na prozřetelnosti.¹⁵ Tak člověk vytváří sám sobě zákon, kterým je vázán - svědomí.¹⁶

Další velmi významnou postavou evropské etiky je Immanuel Kant. Kant formuluje kategorický imperativ (nárok): „Jednej tak, jako by se maxima¹⁷ tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“ (Grundlegung zur Metaphysik der Sitten B 52)¹⁸ Dále nazývá vědomí kategorického imperativu jako morálního principu faktem rozumu, protože se sám vnucuje, a to jediným faktem čistého rozumu, který se takto ohlašuje jako původně zákonodárný (sic volo, sic iubeo = tak chci, tak přikazuji). Tímto odhaluje jediný bod, kde lze, do jisté míry empiricky, poznávat transcendentalitu, protože fakt rozumu se vnucuje ve vědomí, ohlašuje se a vyžaduje respekt. Fakt čistého rozumu je tedy fakticky svědomí.¹⁹

1.3. Současný náhled na svědomí

V současnosti je náhled na svědomí nejednotný. Jiří Skoblík upozorňuje, že „současná doba vkládá do pojmu svědomí vnímání hodnot, vnitřní poznání, vědomí povinnosti, odpovědnost, mravní cítění nebo základ vlastního já, takže užít slova svědomí vyžaduje připojit ihned vysvětlení, co se jím míní.“²⁰ Helmut Weber se přiklání k scholastickému pojetí, dodává však, že „je ovšem třeba jej doplnit. Chybí v něm pro svědomí zvlášť charakteristický jev emocionálního dotčení.“²¹ Tomuto požadavku vyhovuje filozofický slovník W. Bruggera když říká: „Svědomí v širším smyslu znamená schopnost lidského ducha poznat mravní hodnoty, příkazy a zákony, v užším smyslu pak jejich užití na vlastní jednání, které máme bezprostředně provést. Je to vnitřní instance, jež zcela osobním, nepřeslechnutelným způsobem člověku oznamuje, co má dělat a co nedělat... před činem vyslovuje svůj soud... po činu pak jako moc chválící či soudící... Působivým svědectvím moci svědomí je mravní lítost.“²² Ne tak už stanovisko církve, jak jej podává Skoblík: „svědomí je rozumový úsudek, kterým člověk poznává, zda je konkrétní jednání, které zamýšlí vykonat, nebo právě uskutečňuje, nebo už provedl, mravně dobré nebo zlé.“²³

2. Svědomí a mravní νομος

V předcházející kapitole jsme nastínili různé chápání jevu svědomí, to se nám stane základem pro další postup, ve kterém se budeme věnovat úvodní otázce o původu závaznosti svědomí. Nebo jinak - z čeho vycházejí kategorické požadavky které vznáší svědomí na naši vůli a jednání. Mravní kvality jednotlivce jsou vposledku kvalitami vůle²⁴ jednajícího, neboť je–li vůle dobrá či špatná závisí na tom jak se vztahuje ke svědomí, tedy na tom, vztahuje–li se „podle nejlepšího vědomí a svědomí“ k tomu, co rozum jakožto svědomí poznává jako povinnost.²⁵ To předpokládá existenci nějakého mravního zákona (νομος)²⁶, tento předpoklad se projevuje v požadavku povinného vyhovění výroku svědomí, který kategoricky zavazuje člověka, určuje jeho svědomí a tím také morálnost jednání. Původ tohoto zákona bude předmětem této kapitoly.

2.1. Heteronomie svědomí

Ve filozofickém slovníku G. Durozoi je heteronomie²⁷ definována jako: „životní postavení jedince nebo skupiny, kteří se řídí mravním zákonem uloženým zvenku.“²⁸ Ve vztahu ke svědomí se tedy bude jednat o stav ve kterém mravní νομος bude svědomí vnější. Toto předpokládaly empirické etiky, hlavně hedonisté a také eudaimonisté.²⁹ Hedonismus³⁰ je označení etického směru, který klade slast jako nejvyšší etický princip. Jde o teleologické zdůvodnění tohoto etického principu s odkazem na lidskou přirozenost; to co je přirozené, je i dobré a přirozený účel lidského jednání je spatřován v dosažení slasti,³¹ rozkoše.³² Podle hedonistů jsou etické příkazy jen chytře stanovená pravidla ze zkušenosti, která člověka člověka chrání před nepříjemnými pocity. Předpokládají, že člověk jedná pouze kvůli slasti.³³ Mravním zákonem se tedy stává motivace libosti a nelibosti, zákon jednání je předem daný přírodní zákon, který determinuje člověka stejně jako subhumánní přírodu.³⁴

Proti tomuto pojetí se ostře ohrazuje Kant ve své Metafyzice mravů. Jeho argumentace je následující: „Má–li být morální princip (= mravní zákon)³⁵, čistý, pak musí charakteru čisté, formálně určené povinnosti odpovídat právě tak čistý účel. Tento účel tedy musí vyplynout z rozumu jako takového. Musí tedy být zásadně odlišný od empirických účelů motivace libostí a nelibostí, o něž jde v empiristické etice. Jako korelát kategorické povinnosti musí být účelem mravnosti účel nepodmíněný, absolutní, tedy nejvyšší dobro. Tento rozumový účel musí být zároveň a priori objektivně nutný pro všechny rozumové bytosti. A tu Kant ukazuje, že všechny účely, jež si klademe empiricky, jsou vždy jen účely relativní.“³⁶ To dokazuje tím, že tyto empirické účely (motivace libosti a nelibosti) jsou vždy jen prostředky k uspokojení subjektivních potřeb, mají charakter libovolnosti. To znamená, že v oblasti empirické teleologie neexistuje žádný absolutní účel, který by přicházel v úvahu jako korelát kategorické povinnosti.³⁷ Motivace libosti a nelibosti tedy nemůže být mravním zákonem.

2.2. Autonomie svědomí

V předcházející podkapitole jsme ukázali pouze, že hedonistická motivace libosti a nelibosti nemůže být mravním zákonem, nikoli, že mravní zákon nemůže být heteronomní, vnější svědomí. Této otázce se budeme věnovat nyní v souvislosti s otázkou autonomie³⁸ svědomí.

Autonomie svědomí znamená toto: Nikdo nás nemůže k něčemu morálně zavázat, jestliže my sami nemáme vědomí, že jsme k tomu zavázáni.³⁹ To proto, že kategoricky zavazujcící mravní zákon je podle své povahy zákon, který se vyjevuje a konkretizuje v daném svědomí. Proto platí zásadně toto: Žádný zákon, který je pro svědomí vnější, si nemůže činit nárok (jakoby za zády svědomí), aby rozhodoval o morálnosti⁴⁰ našich motivací a našeho jednání. Vnější, objektivní pravidla nabývají striktně morálního významu jen potud, pokud je uzná vlastní svědomí.⁴¹

Zastáncem autonomie svědomí byl i Tomáš Akvinský, i když tento pojem ještě neexistoval.⁴² Lze to doložit jeho tvrzeními na dvou místech. První z nich se nachází ve spisu De veritate 17,3: „Určitá povinnost proto někoho zavazuje výlučně potud, pokud jemu tato povinnost zprostředkována věděním. Jestliže tedy někdo toto vědění nemá, není touto povinností vázán.“⁴³ To vychází z chápání svědomí jako conscientia, tedy aplikace určitého vědění na konrétní situaci.⁴⁴ Druhé místo ve spisu Summa theologiae I–II, 96,4 odpovídá na otázku: Jak je třeba rozhodnout, když se svědomí dostane do rozporu s postojem církve, při němž jako důsledek hrozí exkomunikace? Tomáš odpovídá, že i v takovém případě se musí člověk řídit proti církvi vlastním svědomím.⁴⁵

Pojem autonomie jak jej známe zavádí teprve Immanuel Kant, převzal jej z politicko–právní oblasti⁴⁶ a začal ho používat ve filozofii, čímž tento pojem získal přenesený význam. Tak jako je autonomní nějaká legálně zřízená instituce v ránci nadřazeného právního řádu státu, tak je rozum nezávislý (autonomní) na jakémkoli vnějším vlivu.⁴⁷ Pro Kanta je tedy autonomie „nejvyšším, dokonce jedinečným principem mravnosti, neboť 'mravní zákon nevyjadřuje nic jiného než autonomii čistého rozumu'“⁴⁸ Mluvíme–li o autonomii svědomí, akcent je především na tom, že povinnost a dobro v striktně morálním smyslu mohou být určeny jedině osobním svědomím a žádnou ať jakoukoliv pro svědomí vnější instancí.⁴⁹

Zvláště s ohledem na následující podkapitolu se nyní zaměříme na autonomní morálku Alfonse Auera. Je totiž významnou postavou křesťanské etiky. Autonomní morálku rozpracoval jako reakci na encykliku papeže Pavla VI. Humanae vitae, v deseti tezích.⁵⁰ Weber shrnuje Auerovu pozici takto: „Auer považuje etično na lidsky vnitrosvětskou veličinu, jíž přísluší vlastní zákonitost (autonomie) a člověk k ní má vlastní (autonomní) přístup. Představy a řešení v oblasti morálky se získávají s pomocí rozumu a zkušeností jen o člověku: z reality poměrů a života. Neodvozují se z premis víry a nepocháejí ani v bibli z výslovného zjevení.“⁵¹

2.3. Teonomie svědomí

Nyní jsme již ukázali názory, které jednoznačně vylučují jakoukoli heteronomii svědomí. Mravní zákon, který vznáší kategorický požadavek poslušnosti tedy může být oprávněný jej vznést jedině proto, že je svědomí vlastní, je tedy vyjádřením svědomí (rozumu). Proti tomuto postoji se však ohrazují mnozí křesťané, když požadují podřízení vůle nikoli rozumu (svědomí), nýbrž vůli a příkazům Boha. Tedy namísto autonomie prosazují teonomii.⁵²

Teonomie je: „označení názorů, které na rozdíl od autonomie předpokládají hereronomní, božskou sílu jako poslední podmínku, důvod a možnost mravního jednání... teonomie se projevuje zejména v křesťanské teologii v podobě bíce či méně striktně formulovaného požadavku poslušnosti vůči božímu zákonu.“⁵³ Po vyrovníní se s touto námitkou existují dvě cesty. 1) První z nich je teze moderní teologie o poslušnosti Božího zákona v reflektované a zodpovědné autonomii člověka a 2) druhá přijímá teonomii.

Ad 1. První z nich osvětluje stručně již filosofický slovník Ivana Blechy⁵⁴ a jasně ji osvětluje Arno Anzenbacher. Jeho podání se přidržíme. Při popisu svědomí podle Tomáše a Kanta jsme ukázali, že ve svědomí jde o to, abychom určovali dobro z čistého (oproti hedonisticky instrumentalizovanému)⁵⁵ rozumu a dále o to, abychom věděli, že jsme tímto dobrem kategoricky vázáni.⁵⁶ V tomto pojetí je svědomí pro člověka „jediné možné místo, kde je bezprostředně a konkrétně vnímána Boží vůle. Člověk ví, že právě ve svědomí je volán Bohem k odpovědnosti, a proto interpretuje kategorický požadavek svědomí jako „hlas Boží“.⁵⁷ Pak se však jedná o autonomii, neboť svědomí vidí samo sebe jako Bohem zmocněnou poslední instanci, na rozdíl od vnějších nároků a autorit. Tak také podle Augustina „stojí spravedlivý se svým svědomím (praktickým rozumem)⁵⁸ před Bohem, kde ho nevidí nikdo z lidí, nýbrž jen ten který proniká co každý myslí.“⁵⁹ Anzenbacher tento problém zmiňuje také v Úvodu do filozofie a zde se odvolává na Kanta: „Neboť podle Kanta vede mravní zákon pojmem nejvyššího dobra jakožto předmětu a konečného účelu čistého praktického rozumu... k poznání všech povinností jakožto božských příkazů, ne jakožto libovolných, o sobě nahodilých nařízení cizí vůle, nýbrž jakožto podstatných zákonů každé svobodné vůle samé o sobě, jež je však přece dlužno považovati za příkazy nejvyšší bytosti...“⁶⁰

Ad 2. Tuto cestu nalézá Helmut Weber u apoštola Pavla a u Luthera. Na základě biblických textů vyvozuje, že svědomí je pro Pavla subjektivní veličinou, je závislé na Bohu a je neseno jeho silou a milostí.⁶¹ Soud svědomí není samostatný výkon člověka, nýbrž je zapsán Bohem do srdce (Římanům 1,15), popřípadě získán z víry, jež je dána Bohem (Římanům 14,23: „Cokoli není z víry, je hřích“) a dobré svědomí (συνειδεσις) podává své svědectví „v Duchu svatém“ (Římanům 9,1)⁶² Souhrně se nyní dá říci, že: „Pavel oceňuje svědomí, ale vidí ho také nevyhnutelně střízlivě. Nad svědomím je Boží slovo a láska, jakož i Boží milost a náklonnost, na niž je odkázán a z níž žije. Svědomí u Pavla není autonomní, netvoří autonomní autoritu a neztotožňuje se s Bohem. Nese v sobě znamení lidské slabosti.“⁶³ Lze tedy říci, že u Pavla se jedná o teonomii svědomí.

Interpretaci pozice Luthera lze v kontextu knih Webera⁶⁴ a Anzenbachera⁶⁵ považovat za spornou. Weber jej totiž, jak jsem již zmínil, zařazuje do konceptu teonomie. Zdůrazňuje jeho názor podle kterého je svědomí postiženo hříchem natolik, že mu může pomoci pouze víra, „pak se z provinilého a úzkostného svědomí hříšného člověka stává svědomí dobré, odvážné a Kristem osvobozené. Toto svědomí už není svázáno, je svobodné i vůči lidským autoritám. Přitom ale vůbec není autonomní. Jeho pánem není sám jedinec, nýbrž Kristus a Boží slovo.“⁶⁶ Zatímco Anzenbacher tvrdí, že pro Luthera je Boží soud myslitelný jen tak, že Bůh soudí ve svědomí, a tím uznává autonomii svědomí. Dokládá to citátem z Luthera ve kterém on dává promlouvat Bohu: „Hle, já nad tebou nevynáším rozsudek, nýbrž přistupuji na tvůj vlastní soud o sobě a potvrzuji ho. Protože ty nemůžeš o sobě soudit jinak, ani já nemohu. Tedy podle toho, co říkají tvé myšlenky a tvé svědomí jako tvoji svědkové, jsi hoden buď nebe, nebo pekla.“⁶⁷

Závěr

Nyní je čas vrátit se k otázce položené v úvodu, kterou je možno formulovat, nyní již výstižněji, takto: Z čeho vycházejí a čím jsou oprávněné kategorické požadavky poslušnosti které vznáší svědomí na naši vůli a jednání? Jak již předpojímal název práce, došli jsme k tomu, že to způsobuje nějaký νομος, konkrétněji, mravní zákon. Tento závěr vyvozujeme z kategoričnosti požadavku poslušnosti, neboť pouze nějaký zákon může tuto poslušnost vyžadovat. Následně jsme požadavkem čistoty mravního zákona vyloučili možnost, že by tento zákon mohl být empirický. Pouze čistý mravní zákon totiž má pravomoc vyžadovat bezpodmínečnou poslušnost a aby byl čistý, musí být nelibovolný, a priori nutný. Empirický zákon vykazuje charakter libovolnosti.

Následně jsme dospěli ke dvěma dalším možnostem, totiž autonomii, tedy svézákonodárnosti svědomí, nebo heteronomii a to konkrétně teonomii svědomí. Zbývá tedy otázka zda původ mravního zákona pochází ze samotného svědomí, či z Boha. Nenašli jsme žádný způsob, jak jednu z těchto možností vyvrátit, ale zjistili jsme, že moderní teologie dokázala oba přístupy smířit. Vychází přitom z následujícího: V autonomii jde o to, aby člověk vyvozoval dobro z čistého rozumu (svědomí) a přitom byl jeho požadavky vázán. V tomto pojetí je svědomí pro člověka jediné možné místo, kde je bezprostředně a konkrétně vnímána Boží vůle, přesto svědomí zde vnímá samo sebe jako poslední instanci na kterou se Bůh obrací, jedná se tedy o autonomii, přesto je původ požadavku poslušnosti božský.

Došli jsme tedy k takovéto odpovědi: Kategorické požadavky poslušnosti, které vznáší svědomí na naše jednání a vůli, vycházejí z mravního zákona autonomního čistého rozumu (svědomí) a svou oprávněnost odvozují od Boží vůle, která je v reflektované a zodpovědné autonomii vnímána.

nahoru

Použitá literatura

ANZENBACHER, Arno. Úvod do etiky. Praha: Academia 2001, 2. vydání. ISBN 80–200–0917–5

ANZENBACHER, Arno. Úvod do filozofie. Praha: SPN, 1991. ISBN 80–04–26038–1

CAHA, Aleš. Autonomní morálka. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004. ISBN 80–244–0789–2

SKOBLÍK, Jiří. Přehled křesťanské etiky. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80–7184–357–1

WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie. Praha: Zvon, Vyšehrad, 1998. ISBN 80–7021–292–6

Slovníky

BLECHA, Ivan a kol. Filosofický slovník. Olomouc: Fin, 1995. ISBN 80–7182–014–8

BRUGGER, Walter. Filosofický slovník. Praha: Naše vojsko, 1994. ISBN 80–206–0409–X

DUROZOI, Gérald a kol. Filozofický slovník. Praha: EWA Edition, 1994. ISBN 80–85764–07–5

Poznámky pod čarou jsou uvedeny v textu ke stažení, jejich přepisování do HTML by bylo příliš složité.