Přepnout na zobrazení se styly
seznam povídek

Mistrova dílna. Povídky, křesťanské svědectví


Mistrova dílna

2008, večer ve Vysokých Tatrách
i

Znal jsem jej dříve než jsem se narodil. Ten výjev. Měl v sobě cosi Božského. Míšení světel. Hra stínů, které přes všechnu svou snahu nedokáží, než být krajkou na výšivce světel. Přesto jsem jej spatřil teprve včera. Ale stále mi zůstává skryt. Jakákoli snaha uchopit jej do přediva slov, je marná, jako sbírání rosy kladivem.

Stál jsem na vysokém hřebeni hor. Shlížel na údolí jako pán světa. Každé pleso, či jednotlivý strom bych mohl uchopit do své dlaně a přesadit na jiné místo. Ale nebylo to třeba, neboť vše již na svém místě bylo. Skála byla vysoká a pevně držela mé nohy, když jsem se rozkročil. Kámen temný v nadcházejícím večeru, ale teplý denním žárem. Pod rukou jsem cítil jeho drsnou tvář. Kolkolem jen hory a lesy, voda a travnaté svahy. Pak skalní štíty. Mohutní velikáni věků.

Z údolí vystupoval rychlý jižní vítr, který přinášel vůni vody a mlhu. Celý výjev se halil do mléčné, mnohobarevné mlhy která kreslila znamení emocí a nálad nad každý osten skal. Byla párou nad jasně zelenou travou i tmavou klečí. Vznášela se po kamenných svazích jako studená ruka. Rychle se hnala celou oblohou. Oblaka mlhy spěchala z jihu, rudého odleskem zapadajícího slunce a tříštila se o skalní štít pode mnou. Tam ji uchopil proud teplého vzduchu, který ji vynesl výš, aby se jí mohl znovu zmocnit rychlý vítr. Přes hřeben však neprošla tak snadno. Proto já, obrácen k severu, spatřil jsem oblouk, připomínající tunel či bránu, kterak se zasouvá pod modrou oblohou na tiché údolí, s nehybným plesem, jako oknem do vzpomínek. Stál jsem nehnutě a cítil ten strach. Strach údolí, které halí tmavá mlha. Strach dobrého ze zla, jasného z šedé tmy. Strach. Stín se posouval po větrem čeřeném obraze doliny. Chapadla mlhy sklouzla přes třpytivé oko plesa, až zúžila výhled oblohy pouze na severní, nízké mráčky obarvené zapadajícím sluncem.

Na chvíli obraz ztichl. Údolí ze tří stran chráněné horami zakrýval tmavě šedý oblouk. Jen v jeho cíli zářila, jako příslib naděje, zlato-červená stužka. Nebyl klid. Ani ticho před bouří. Vše se neustále proměňovalo v nepřetržitém víru různých odstínů šedé. Stromy se chvěly ve větru a vodní hladina vše čeřila ve svém odrazu. Slunce se sklánělo k západu, když vtom - zafoukal mocný poryv větru. V jediném okamžiku z mlhy zůstal jen dech na travnatých svazích. Šero vystřídalo měkké světlo. Bílé beránky se zlatou krajkou jasnozřivě shlížely na uvolněně vydechující krajinu. Údolí zalilo jemné zlatavé světlo a jeho překrásné paprsky si pohrávaly s uprchlým strachem. Nade mnou jako Boží oko zůstal stát oblak lemovaný slunečním světlem. Díval se, a já měl pocit, že se usmívá mému úžasu. Vždyť vše okolo bylo vypracované do nespatřitelně jemných detailů. Malba barev byla skvěle vyvážena a jednotlivé tahy v sobě uchovávaly krásu dlaně která je tvořila. Viděl jsem jak se jeho Duch, laskavý a jemný, dotýká konečků jehliček a smáčí své nohy v stříbřité vodě, která ihned ožila milostným švitořením, když hladila břeh jako matka, která k sobě přivinula svou dceru. A On pak vystoupil vzhůru do paláce sytě modrých klenotů s bílými minarety a linkami zlatého ornamentu.

Stočil jsem svůj pohled zpět k jihu a spatřil jeho dílnu. Skrze prsty větru zde tvaroval z mlhy dobrodružství. Napravo tmavé kopce s rudými stíny. Nalevo mlžné hory střežící chladné pleso. Nádherný, neustále se proměňující, vzrušující pohled. Zval k měření sil. Vyzýval k hlubokému nádechu a skoku do zeleno-modrých hlubin plesa. Volal ke zdolání skrytých, ostrých vrcholů, které zastřel bílým závojem jemné mlhy. Rozpoutával vír myšlenek, které pak utíkaly po pláních zarostlých klečí a plachtily v chladné, šedé mlze, až k zlatému západu slunce za obzorem.

Vtom jsem na severu spatřil skalní věž, čnící k obloze, a za ní rudý oblak. Tento stál jediný hrozivě nepohnutý, v živém proměnlivém světě. Stál jako hrozba. Výstraha. Nebezpečí. Zlo. ... A pak se setmělo. Náhle byla tma a krajina pokojně dýchala pod neviditelnou dlaní svého mocného otce. I já jsem dýchal a znovu si v mysli přehrával poselství. Poselství a dar. Dar od mého nebeského Otce, který ví co miluji. Je to on, a zvláště když tvoří.


nahoru - seznam povídek - další povídka >>


Kliknutím stáhnete celý text
Formát: .doc
Velikost: 16 kB

Počet návštěvníků: