Celá země se zachvěla a vzápětí tají dech plna napětí z očekávaného života. Klíčí drobounká křehká květinka. Déšť zalévá nový klíček a sama zem otvírá své srdce, aby jej přijala a s láskou opečovávala, než bude natolik dospělý, aby jí to oplatil. Květinka roste, maminčiny paprsky si hrají v jejích lístcích a otcovy kapky napájejí drobné kořínky. Za tichých večerů pomaloučku a nenápadně vzniká krásné poupátko, rodí se dívenka.
Opět se země chvěje, a tají dech samým vzrušením. Zpod povrchu se na světlo boží dere další klíček. Bojuje o každý krok a každou hroudu hlíny, povzbuzován samotnou zemí aby jí rozevřel a dobyl své místo v jejím srdci. Malý stromek se pilně cvičí v síle svých větví a opírá svou zlatavou korunku o matčin kmen. V každém vítězství nachází posilu, vzniká bojovník, rodí se chlapec.
Na své cestě do hlubin země i k výšinám oblohy, každý svým způsobem usiluje zapustit kořeny. Hledá tradice, hodnoty, jistoty a naděje. Skládá střípky z mozaiky životů svých předků. Avšak nachází jen nejistotu, písek, kamení či naplavené bahno a v tom se nedá růst ani kvést. Zklamané rostlinky uvadají a ztrácejí svůj vrozený lesk.
Zmatené neúspěchem a zraněné hanbou se rostlinky snaží vzlétnout, okusit svobodu ptáků letících přes horský štít a nebo orla v oblacích. Své oči upírají ke kapičkám naděje ukrytým za svobodou. Avšak květiny nejsou ptáci a stromy orlové, bez vláhy vadnou a křídla je nenesou do povětří.
Znovu zklamané, tentokrát sami sebou, a stále opuštěné rostliny, nyní již muži a ženy, svírají své větve, uzavírají kořeny, skrývají květy, nebo svou sílu. V bolesti z nenaplněné touhy, bez místa k zakotvení, tiše pláčí nad svým údělem a usilovně pracují na svém ohrazení před světem, který je zradil. Jejich hnací silou je vyhnout se starosti, bolesti, zodpovědnosti, předkům.
Pokud ovšem nepřipustí bolest a zklamání, nemohou začít budovat domov, nemohou vykvést ani bojovat. V uzavřeném kruhu z generace na generaci dědí se strach z naděje, strach z originálu, strach sám ze sebe.