Nesuďte
a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi;
odpouštějte
a bude vám odpuštěno. (Lukáš 6,37)
Bylo to na podzim, slunko se s večerem sklánělo a barvilo listí do zlatavých odstínů. Paprsky se probíjely skrz koruny vzrostlých stromů a zpívaly tu svoji píseň. Hebký vánek hladil stromečky a čechral peřinku zemi, připravené k zimnímu spánku. A mě stále zněla v uších ta melodie, neznámý nápěv vonící dávnými časy. Tóny mě lechtaly na hrudi, cítil jsem chvění strun, vůni let které napsaly tu starou píseň. Lehké nožičky víl i temné dunění kopyt. V tom se ke mně sklonil starý dub s kůrou zvrásněnou moudrostí. Jeho listí ševelilo a šeptalo a koruna se kývala, jako by mi chtěl něco říci. Snažil jsem se rozumět. Naklonil jsem hlavu a zaposlouchal se do šustění posledních lístků. Pomalu jsem v šepotu začal rozeznávat slova a věty. A starý dub se sklonil ještě níže, zdvihl mě do náručí svých větví a počal vyprávět.
Byl krásný, byl nádherný, třpytivý, jasný a vzácný. Jeho lesk dokázal prozářit i ty nejtemnější kouty a jeho světlo prosvítilo i smutné části lesa. Kde se objevil, tam byla radost, zpěv a čistota. Každý kdo jej někdy spatřil nemohl zapomenout. Patřil víle. Nosila ho u srdce a dobře o něj pečovala. Ten diamant byl její poklad. Dokázala s ním protančit celé noci. Ale nebyla sobecká, ochotně jej nosila tam, kde ho bylo zapotřebí, tam kde světlo pohasínalo, kam nedolehl třpyt hvězd, kde skomíral poslední plamének. …
Jednou za měsíčně stříbřité noci seděla víla na hrázi. Bylo ticho. Bílé světlo kreslilo zvláštní obrazce ve vodě. Jen tu a tam se ozvalo vzdálené zahoukání sovy, táhlé húúú, húúú… Jinak bylo ticho. Smrky stály nepohnutě a bílé břízky mlčky zpívaly svou sladkou píseň, která nemá slova ani nápěv, ale má duši. Ten klid vyzařoval z celého kraje. Víla byla šťastná. Také v ní cinkaly zvonečky krásnou plnou melodii která se zatřpytí při každém nadechnutí. Vzala svůj diamant do ruky. Prohlížela si jeho lesk. Vzpomínala co všechno spolu zažili. Její duše se vznášela v blažených vzpomínkách, když tu se vedle ní neslyšně snesl tmavý stín. A právě ve chvíli kdy se víla nadechovala, aby znovu zajiskřila svou písní, do ní strčil. Jen se zaleskl v jejích rukou, pak na břehu a zmizel v bažině. Diamant byl pryč, světlo pohaslo. A tak víla ani neviděla jak ten stín vydal temný skřek a pak kvapně zmizel. Při té vzpomínce se dub ještě teď zachvěl a setřel si z čela studený pot. Pak pokračoval. Víla nešťastně vyskočila, vůbec nedbala že se zmáčí a zašpiní. Chvatně začala prohledávat bahno na břehu. Pobíhala tam a zpátky. Šmátrala po dně. Hledala a volala o pomoc. Nezastavila se ani když jí trní na břehu roztrhlo její krásné mléčně bílé šatičky.
Už ho mám! Náhle vykřikla tak radostně až se hladina rybníčku zčeřila a zpod hráze se ozvalo zmatené kuňkání probuzených žab. Už ho mám! A přitiskla si jej na své místo k srdci. Už ho mám. Pak si ale uvědomila, že vůbec nezáří, a opravdu diamant už nebyl krásný ani třpytivý. Byl špinavý, celý od bahna, docela ošklivý a zapáchal. Tatam byl jeho někdejší lesk, jeho světlo bylo zkalené a spíše strašidelné. Ubohá víla se dala do pláče, pro slzy ani neviděla, když smutně opouštěla to místo neštěstí. Ježí slzičky dopadaly na zem a jemně zvonily o kamínky. Pro pláč ani nezaslechla dub, který za ní šepotavě volal své varování.
Doubek, tehdy ještě docela malý, se sehnul, vzal špinavý diamant do svých svěžích paží a lehce jej omýval v křišťálových vodách blízkého jezírka. „Díky,“ šeptl tiše vděčný diamant a jeho teplé světlo ozářilo dubové listí v koruně stromu. Pak se chytil nejbližší větévky, sklouzl se a vyskočil na nebeskou klenbu. Šel k Bohu, za svými a nyní společně s ostatními opuštěnými diamanty září z noční oblohy.
Bezděčně jsem zvedl hlavu a zahleděl vzhůru. Tolik hvězd mi zářilo nad hlavou, až se mi z toho zatočila. Hvězdy se nepohnutě dívaly dolů a dál posílaly své stříbrné světlo na zem, k těm kteří je opustili. A starý dub mě postavil na zem, a zašeptal: „Hledej špinavé diamanty, je jich málo a jsou příliš vzácné…“ Dub mluvil dál, ale tomu už jsem nerozuměl, slyšel jsem opět jen šustění a ševelení posledních lístků v jeho koruně. Musel jsem jít. Slunko se již ukládalo k spánku, a v jeho světle se mi zdálo, že větve starého dubu hoří pokojným plamenem a mávají mi na rozloučenou. Musím zpět k normálnímu životu, ale budu stejný jako předtím?
Ne, nebyl jsem to já kdo slyšel toto vyprávění a přesto ho znám. Nevím kdo, nebo co byl ten diamant. Ale jedno vím, nechci zahazovat srdce, které je špinavé, ani své, ani cizí. Hvězd už je dost.