Usilovně hleďte zachovat
jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje.
Jedno tělo a jeden
Duch, k jedné naději jste byli povoláni!
(Efezským 4,3-4)
Šedivá obloha od obzoru k obzoru. Studený vzduch zalézal pod teplé oblečení, a mokré kapky mého dechu se srážely v podobě jinovatky na ostnatém drátu přede mnou. Díval jsem se na blátivou krajinu a měl pocit, že se do té šedé nicoty věrně otiskla i má vlastní nálada. Dráty, bláto, kamenné zdi, i rezavé kolo (jako památka na doby kdy se o toto místo ještě někdo staral), jakoby mi něco připomínaly, jak bych je odněkud znal. I dubová koruna nad mou hlavou stála nepohnutě a zamyšleně hleděla do dálek, přes závěje času kamsi do hluboké minulosti, kterou nikdo z nás již nepamatuje. Najednou se jeho zkřehlé rty pohnuly, a dub, aniž by čekal na mou reakci, začal vyprávět.
Jako první s tím přiletěla sojka. Bylo to v době kdy zima už mizí, ale jaro ještě nepřichází a ona vykládala že kdesi zaslechla že se mezi stromy šíří šedá nemoc. Nikdo sice přesně nevěděl co taková nemoc způsobuje, a jak se přenáší, ale o to rychleji se šířila panika. Každý strom v našem lese se začal bát o zdraví své i svých dětí. Všichni se úzkostlivě rozhlíželi po sousedech, plni obav z té neznámé zhoubné nemoci. Brzy jsme to pocítili i my, do té doby bezstarostné děti. Naši rodiče ze strachu svírali své větve a uzavírali své koruny a také nám zakazovali splétat větvičky s cizími stromky. Zanedlouho jsme museli i kořínky směřovat pouze k rodičům. Náš veselý les plný života potemněl. Ptáci ztratili zájem sedávat v uzavřených korunách bez sluníčka a déšť odplavoval hlínu, kterou nepropletené kořeny nedokázaly udržet.
Když jsme se jednoho rána, po obzvláště dlouhé a temné noci probudili, s úžasem jsme se dívali na několik stromů při západním okraji lesa. Každý z nich měl kolem sebe postavenou zeď, která jej oddělovala od ostatních. Zeď ale nebylo to co tolik upoutalo naši pozornost. Na větvích těch stromů se objevily malé šedé flíčky. To znásobilo paniku. Každý dospělý strom začal kolem své rodinky stavět podobný val. Ale zřejmě už bylo pozdě. Na každém stromě který postavil svou zeď se začaly objevovat malé šedé flíčky! Přes všechna opatření se šedá nemoc šířila dál. Fleky se zvětšovaly a nervózní stromky začaly obviňovat jeden druhého ze zavlečení nemoci. Můj otec se toho hádání neúčastnil, ale byl den za dnem uzavřenější a zamyšlenější. Také jeho silně pálily šedivé fleky, kterými byla jeho kůra pokrytá. Nyní už starý dub se ještě teď zatetelil pýchou na svého tátu. Jednoho dne totiž starý otec zvážněl ještě více a pak vyhlásil stromovou schůzi o nejbližším úplňku.
Od toho dne byly všechny stromy jako na trní a každou noc sledovaly měsíc. Když konečně přišla noc ve které se na oblohu vyhoupl úplný stříbrný kotouč, se všichni seběhli kolem nás a táta začal vysvětlovat. Byl jsem tehdy ještě malý a tak jsem před usnutím zaslechl pouze něco o tom, že, jak vysvětloval táta, fleky se objevily na stromech až tehdy, když ony se uzavřely za val. Pak jsem už spal. Zato ráno mě výsledek jednání ohromil. Tatam byly oddělující zdi a v korunách cele otevřených se proháněly první paprsky vycházejícího slunce. To bylo ráno. Také já jsem se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu a moje mladá korunka se po dlouhé době zaleskla v žáru prvních paprsků. Byla to taková nádhera že jsem úplně zapomněl na svědění šedých fleků a začal proplétat své větvičky s okolními stromky. A navrátivší se ptáci nám k tomu zpívaly veselé písně opožděně přicházejícího jara. Šedé fleky pomalu mizely a tak nás začaly napodobovat i ostatní lesy. Brzy bylo vše na svém místě jak má být. Pouze kořeny které nejsou tolik ohebné se ještě delší dobu vracely na svá původní místa a úroda toho roku byla chudá a nakyslá.
Můj pohled se zaostřil na ostnatý drát přede mnou a já jsem v tom pohledu náhle porozuměl posledním slovům starého moudrého dubu: „Pouze větve a kořeny pevně spojené, mohou vydržet podzimní bouře na konci časů…“ Na kraj se pomalu snesla šedivá mlha a já měl náhle pocit že v jejím oparu vidím ty smutné uzavřené stromy. Ty se postupně proměnily v živé bytosti a přišli ke mně, byli skuteční a já už neměl čas dokončit svou myšlenku.
Ano, opět jsem to nebyl já kdo slyšel mluvit strom, ale přesto tento příběh znám, je vlastní i mému srdci a je tak temný, že si nepřeji aby se ještě někdy, byť na chvíli opakoval.
(O Ježíši) Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným,
poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit léto Hospodinovy přízně...
...dát jim místo popela na hlavu čelenku, závoj chvály místo ducha beznaděje.
Nazvou je "Stromy spravedlnosti" a "Sadba Hospodinova" k jeho oslavě.
(Izajáš 61,1a3)