Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho,
jenž poselství nese a ohlašuje pokoj,
jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu,
jenž Sijónu hlásá: "Tvůj Bůh kraluje!" (Izajáš 52,7)
Raní červánky v čistém, mrazivém ránu barvily modrou oblohu jemnými odstíny růžové a sněhové krystalky mi křupaly pod nohama když jsem známou cestičkou přicházel k starému dubu. Les voněl sněhem a mráz vytvářel na tváři vedle úsměvu nenápadnou růž. Měkké světlo se proplétalo mezi zasypanými stromky a, když člověk zadržel dech, bylo slyšet krajinu jak ve svém zimním spánku oddechuje a její srdce pokojně pravidelně tluče. Kdesi tam v hlubinách pod povrchem se mezitím rodilo nové jaro plné květů, zpěvu ptáků, veselí a nového života. Zatím však na povrchu vládla zima a vše ukolébala k spánku. I starý dub pokojně dřímal. Pozoroval jsem jemné sněhové kraječky na konečcích jeho větví a téměř se tím tichem a krásou nechal také ukolébat. Vtom však mou pozornost upoutala jedna docela malá vločka – vypadalo to jakoby se pohnula. Přistoupil jsem blíž a nyní se to stalo znovu. Malá vločka poskočila a začala si protahovat droboučké krystalky ze kterých byla tvořena. „Starý dub spí, že?“ zacinkal její vysoký hlásek hravým veselím a na jejím tělíčku se zatřpytil sluneční paprsek a polechtal ji. „Budu ti vyprávět místo něho, chceš?“ pověděla a já jen udiveně pozoroval jak se usazuje na větvičce jako na bílém trůnu. „Ty toho o mém příteli moc nevíš, že? Ale já ti povím o době kdy ještě nebyl tak starý, a žel ani moudrý. Jistě se na mě za to nebude zlobit, protože teď už moudrý je.“
Dub pocházel z kolonie, která se poučila ze špatných zkušeností s šedou nemocí a začala budovat nádherný park. No co ti budu povídat – jak ráda jsem se tam každou zimu vracela. Stromy velké i malé svorně pracovaly na každém dobrém díle, které vedlo k ještě větší kráse parku. Když zvířata viděla jejich snahu přispěla také každé svou troškou a zakrátko byl park laskavým, nádherným místem. I ten potůček tam zpíval jinak – zvesela a radostně. Každý dobrý tvor se tam rád zastavil a vždy znovu vracel. Tam kde stromy žili svorně, splétaly své větévky do úchvatných obrazců až se přihnaly podívat a inspirovat i bělavé mraky tvořivého nebe. Každým dnem jich přibývalo. Dobrá práce byla nejlepším svědectvím a tak se stále přidávaly další a další stromy a obory až se o tom zvláštním úkazu doslechli i za hranicemi lesa. Jo, jo, to byl tenkrát zlatý čas, když vítr volně profukoval parkem.
Droboučká vločka se zakývala a se zasněným pohledem hleděla kamsi do daleké minulosti, kam já už jsem nemohl dohlédnout. Pak teprve s povzdechem pokračovala. No, nezůstalo to tak. Jak vidíš. Jak stromy den za dnem prožívali v nádheře a spokojenosti, začala se vytrácet ona tvořivá a svěží energie. Staří a unavení vedoucí den za dnem, s úsměvem na rtech a dobrým pocitem ze zaslouženého odpočinku, usínali. Ostatním se dobře žilo v novém pořádku a tak neviděli důvod cokoli měnit. Mocná vlna energie se zastavila a krása a laskavost se nyní udržovala už jen uvnitř parku. Stromy vně začínaly opět divočet a žít si každý sám za sebe. Někdy se tento vliv projevil i v parku a tenká hranice se na několika místech prolomila, přesto park i nadále zůstával krásným místem plným zpěvu.
Plynuly roky a z paměti stromů, o nic lepší než té lidské, se začala vytrácet i prvotní příčina. Tedy, vlastně zůstávala, ale její obsah jakoby zešednul a už nejiskřil. Plamének nadšení už docela uhasl a živá krása pomalu ustupovala pasivní. Nyní už park zvenčí nelákal zpěvem ke vstupu, spíše se stal jakýmsi tajemstvím o kterém se v okolních divokých lesech povídaly podivné historky. Stal se místem jen pro zasvěcené a pro zvané. Občas si nějaký odvážný strom dovolil naklonit korunu blíže, pak cítil tajemství a cosi niterného co celý park stále drželo pohromadě, ale bylo to zastřené a nezřetelné, jakoby ani samy stromy vlastně nevěděli proč takto stojí, jen jim tak bylo dobře. Rádi si při každé příležitosti poslechli stará vyprávění o původní slávě parku, ale z vlnivého a pronikavého spojení větví se už stalo jen strnulé objetí a tak nedávalo častokrát vyprávění smysl, ale bylo krásné a vyprávělo o tom proč jsou věci nyní tak jak jsou. Třeba zpěv, který se linul z parku a jako jedna z posledních, původních věcí zval ke vstoupení. Jen občas projela parkem jakási vlna vzrušení, která dávala tušit, že pod povrchem ještě něco žije, něco z tradice co ještě nebylo ztraceno a čeká na probuzení.
„Vidíš, a ty nyní rád chodíš k starému dubu a obdivuješ jeho moudrost,“ povídala zamyšleně a spíše pro sebe droboučká vločka, „a přesto tenkrát to nebyl on kdo něco udělal, naopak on tomu bránil… ale nová vlna přesto přišla a nikoli zvenčí, ale zevnitř. Nečekaně, vyrostl nový proutek a ještě než z něho byl velký strom dokázal pohnout velká srdce stromů k životu. Ale to už je další historie.“ Pak se vločka skutálela ze svého bílého trůnu a spočinula na své přikrývce. Hledal jsem ji, ale nebyla už vidět, jen jakási touha, jako svěží vítr mi po ní zůstal a tak jsem s úsměvem na rtech a nadějí v duši běžel k nám…
„Pojďte, projednejme to spolu,
praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat,
zbělejí jako sníh,
i kdyby byly rudé
jako purpur, budou bílé jako vlna. Budete-li povolní a
poslechnete, budete požívat dobrých darů země. Když však
odmítnete a budete se zpěčovat, bude vás požírat meč."
Tak promluvila Hospodinova ústa.